Soutěže

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Jak dlouho jsem tam stála? Tam nahoře, na útesu. Jak dlouho jsem se dívala do vln a přemýšlela? Nevím. Na útesu pro mě čas neplyne. Miluji vodu. Ráda tady nahoře stojím a poslouchám tříštění vln o útesy. Jenže mám ráda i svůj kmen a vesnici. Spolu žijeme, spolu lovíme a spolu jíme. Voda je sice nádherná a divoká a dokáže léčit, ale dole u kmene je moje místo...

Kdysi dávno si v jedné malé vesnici lidé vůbec nevážili vody. Říkávali, že je jí všude dost a že nikdy její pramen nemůže vyschnout. Místo toho, aby vodě děkovali, že jejich vesnicí protéká průzračná a čistá, dělali si z řeky smetiště, házeli do ní odpadky a někdy si dokonce v zimě stěžovali, že je moc studená a divoká.

Živá voda po kamenech skáče,
když z nebe spadne, nepláče.
Směje se sluníčku do tváří,
barevnou duhu spolu vytváří.

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Kampak se poděla prastará pýcha?
šuměla, bublala, zurčila…
Kdysi tak bouřlivá, nyní tak tichá,
ne ona pravidla určila.

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Vzpomínám na 20. léta 21. století. Ačkoli se o tomto období píše v e-učebnicích, není tomu tak dávno. Zdá se mi, jako by to bylo včera, kdy jsem se procházela úzkými uličkami centra města a míjela rozzlobené řidiče, jak čekají na semaforu. Dnešním mladým přijde nesmyslné, že lidé chodili pěšky. Nasednou do autonomní krabice a nechají se odvézt, kam je libo.

Vodní nádrž,
plná vody,
vody bez svobody.
Voda, která chtěla by,
žít si mezi skalami.

Tiše se rozlévá,
všude ji můžeš slyšet,
na dotyk je vlažná,
ale nedá se držet.

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Bez vody by neexistoval život a své o tom vědí i zvířátka v tomto příběhu…
Byl nádherný letní večer. Potůček si zpíval, včeličky si povídaly. Jedna druhé říkala, kolik nektaru dnes nasbíraly. Zvířátka, která bydlí v lese, se chystala ulehnout ke spánku, protože je zítra čeká náročný den. Chystají se vyčistit potůček, jelikož je tam velký nános bláta, které snižuje hladinu potůčku.

Byla středa 11. dubna a vzbudil mě hlasitý křik: „Vstávej, vstávej!“ Lekl jsem se a rychle jsem se rozhlédl, co se vlastně děje. Po pár sekundách do pokoje vtrhla moje maminka a řekla: „ Filipe, vstávej! Rychle! Je povodeň.“ Nejdříve jsem tomu vůbec nechtěl věřit, ale podíval jsem se z okna a na ulici se přímo valila spousta vody. Úplná řeka!

Říká se, že kdysi dávno v jednom malém lese tekl potůček, nebyl to ledajaký potůček, byl to potůček se živou vodou. A ta živá voda byla tak krásně průhledně čistá, že v ní plavaly různé exotické a pestrobarevné druhy rybek. Potůček tekl až z nejvyšší skály. Tekl přes hory, přes kameny, přes lesy až do malého lesíka, kde stékala voda v podobě malého vodopádu dolů do rybníčka.

Jednoho krásného den se Anička a Toníček rozhodli, že si půjdou na louku udělat piknik. Když dorazili na krásný palouček, rozložili si deku, ale zjistili, že si s sebou zapomněli vzít do košíčku ovoce. A tak se rozhodli, že když je to do lesa kousíček, půjdou si natrhat lesní jahody, maliny a ostružiny. Na palouček se vraceli s plným košíčkem a těšili se, jak si společné chvilky užijí.

Byl jednou jeden potok, který se jmenoval Živý. Potok s živou vodou, byl kouzelný a mohl přenést do Světa vod tím, že se vleze do vody.
Jednoho dne k tomu potoku přišli na ryby malý kluk Honza s taťkou Jirkou. Vlezli do vody, aby se jim lépe rybařilo. Portál, který je přenese do Světa vod, se pod nimi propadl.

Na tom našem velkém světě žije mnoho lidí, a jedním z nich je i Lucka. Lucce je 16 let, má blonďaté vlasy a modré oči. Žije v české republice s maminkou, tatínkem a mladší sestřičkou Annou. Jedno ve škole, když se bavila s kamarádkami, se jedna z nich zeptala: „Kam pojedete na letní prázdniny?“

„Crr!“ řinčel ráno budík, až jsem myslela, že s ním hodím o stěnu. Byl tu den jako každý jiný, opět škola, jedna z nejhorších věcí v mém životě.
Začala jsem ranní hygienou, zkontrolovala Facebook, pak jsem se ani nestihla nasnídat, protože jsem vůbec nestíhala, rozloučila jsem se s rodiči a pospíchala z domu.