Až se bude psát rok 2075 - Zuzana Moricová - (ASB-K3)

Rok 2075 měl zvláštní chuť. Vzduch byl čistší než kdykoliv během posledního století, i když ne díky lidem, ale spíš díky tomu, že se už dávno naučili, že s přírodou se nevyjednává. Ulice měst byly tiché, protože většinu dopravy tvořily podzemní stroje, které uháněly rychlostí světla lidského spánku, tedy tak rychle, aby vás ani nenapadlo sledovat cestu, jen zavřít oči a být na místě.

Markéta seděla na terase vysoké budovy v Nové Praze a pozorovala světla dronů, která létala mezi vzdušnými chodníky. Bylo jí dvacet jedna a právě dokončila první etapu výcviku kronikářů, zvláštní skupiny lidí, kteří byli vybráni, aby dokumentovali to nejdůležitější z lidské budoucnosti. Ne jako novináři, ale jako svědci zaznamenávali příběhy, které by se jinak ztratily v záplavě dat, informací a algoritmických odhadů.

„Nebojíš se?“ ozval se za ní hlas. Patřil Lojzovi, jejímu spolužákovi, který měl věčně rozcuchané vlasy a oči plné zvědavosti. Markéta zavrtěla hlavou. „Ani ne, spíš jsem zvědavá.“ Lojza si přisedl a chvíli mlčel. Z výšky bylo vidět celou čtvrť, zelené střechy, vzdušné chodníky, rozkvetlé zahrady, které voněly celou čtvrtí. „Myslíš, že svět ještě potřebuje kronikáře? Všechno se ukládá samo, máme archivy, které nikdy nic neztratí.“ Markéta se pousmála. „Archivy možná, ale lidé zapomínají. A stroje… ty si pamatují všechno, ale nerozumí tomu.“ Lojza jen pokrčil rameny, ale zdálo se, že ji chápe. První úkol kronikářů býval vždy stejný – vydat se na místo, které svět téměř opustil, a najít příběh, který stojí za uchování.

Markétě bylo přiděleno staré město na severu, kdysi živé, nyní poloprázdné a ponechané rozmarům počasí. Lidé se odsud odstěhovali po velkých záplavách, které před dvaceti lety změnily pobřeží k nepoznání. Cesta proběhla rychle, podzemní kapsle ji vysadila na okraji města, kde se ticho zdálo být hustší než mlha. Ulicemi prorůstaly stromy a mezi betonem probleskovaly střípky bývalého života – zrezivělá kola, staré lampy, kusy nefunkčních projektů. Markéta zapnula rekordér. „Den první,“ řekla nahlas. „Hledám příběh města, které přestalo bojovat.“ Netušila, kde začít. Až když se setmělo, zaslechla zvláštní zvuk – něco mezi praskáním dřeva a šuměním větru. Vydala se směrem, odkud zvuk přicházel, a našla malou dřevěnou chatku, v níž plápolalo světlo. Uvnitř seděl muž, připomínal jí strom – vrásčitý, pevný a zdánlivě nepohnutelný.

Zvedl k ní oči a přikývl, jako by ji očekával. „Věděla jsem, že tady někdo žije,“ řekla Markéta tiše. „To bys byla první,“ odpověděl muž a pousmál se. „Většina lidí si myslí, že je město mrtvé, ale město nikdy neumře, pokud si ho někdo pamatuje.“ Markéta zpozorněla. „Jste poslední obyvatel? “Poslední, kdo chce zůstat,“ opravil ji muž. „A možná poslední, kdo ještě zná příběh tohoto místa.“ Pozvala ho, aby mluvil, a on začal. Mluvil dlouho, celou noc. Vyprávěl o záplavách, o rodinách, které sem kdysi jezdily na dovolenou, o lidech, kteří odmítali odejít, protože věřili, že voda ustoupí. Vyprávěl o naději, která vydržela déle než toto město, a o bolesti, která se s ním nakonec rozloučila. Markéta jeho slova zapisovala, ale s každou větou si uvědomovala, že dělá víc než jen dokumentaci. Naslouchala člověku, jehož příběh nikdo jiný slyšet nechtěl. „A proč jste zůstal vy?“ zeptala se nakonec. Muž se usmál. „Protože někdo musí vyprávět příběhy těm, kteří přijdou po nás. A dnes přišla jedna slečna.“ Markétu ta slova hřála ještě dlouho poté, co muž usnul. Seděla u ohně a přemýšlela, zda právě tohle je důvod, proč svět stále potřebuje kronikáře – ne pro fakta, ale pro duši.

Ráno bylo tiché a zlaté. Markéta se chtěla s mužem rozloučit, ale chatka byla prázdná. Jen na stole ležel malý dřevěný kufřík. Otevřela ho. Uvnitř byly staré fotografie, ručně psané zápisy, mapy, ústřižky novin. Celý život města v jednom kufru. „Až se bude psát rok 2075,“ stálo na vrchní stránce sešitu, „možná už tu nebudu. Ale kdo najde tyto příběhy, ten najde i mě.“ Markéta kufřík zavřela a pochopila, že jejím úkolem není jen zaznamenat minulost, ale přenést ji dál. Mužův příběh se stal mostem mezi tím, co bylo, a tím, co teprve přijde.

Když se vracela kapslí zpět do Nové Prahy, držela kufřík pevně na kolenou. Lojza ji čekal na nástupišti. „Tak co?“ zeptal se. „Našla jsi něco?“ Markéta se usmála. „Našla jsem příběh a možná i víc.“ „Co?“ udiveně se na ni díval Lojza. „Důvod, proč to děláme.“ Lojza kývl hlavou, jako by tomu rozuměl, ale Markéta věděla, že to pochopí úplně, až jednou najde svůj vlastní příběh.

A tak když se psal rok 2075, svět se přestal ptát, zda příběhy mají cenu. Protože díky několika kronikářům, kteří poslouchali, místo aby jen zapisovali, se ukázalo, že příběhy nejsou jen záznamy minulosti. Jsou to světla, která drží budoucnost.

Když se Markéta vrátila s kufříkem plným starých fotografií a zápisů, čekalo ji v sídle kronikářů překvapení. Rada jí oznámila, že v místě, kde našla chatku a starého muže, žádná chatka ani člověk neexistují. Skenery tam nic nenašly. „Ale já jsem s ním mluvila,“ hájila se Markéta, ale nikdo jí nemohl vysvětlit, koho vlastně potkala.

Večer si otevřela sešit z kufříku a s hrůzou zjistila, že se na jeho stránkách objevují nové věty, které tam předtím nebyly. „Markéto, vítej zpět. Některé příběhy si najdou tebe.“ Pochopila, že příběh starého muže je něčím víc než vzpomínkou, je živý. Rada kronikářů svolala okamžitou schůzi. „Musíš se tam vrátit,“ řekla předsedkyně. „Ten příběh si tě vybral. A jen ty můžeš zjistit proč.“ Lojza ji chtěl doprovodit, ale rada mu to zakázala. „Tohle je její cesta.“ Markéta mu při loučení slíbila, že se vrátí. Když se na místo dostala, uviděla prázdnotu. „Cože?“ vykřikla – a náhle se probudila z dlouhého snu.