Deník jedenáctileté babičky - Hana Kolaříková (GP-K2)

5. prosince 2021, Hana Kolaříková

20. 11. 1959

Dneska jsme ve škole nacvičovali vánoční vystoupení. Bohužel jsem zase dostala roli kozy Lízy. Je to celkem ponižující, když doma musím naši kozu Anču dojit. Ale aspoň nemusím nic říkat.

15. 12. 1959

Konečně můžeme jezdit do školy na sáňkách! Před týdnem jsme zabili poslední prase a už není tolik práce. Doufám, že budeme mít maso častěji než jen v neděli. Už se tak moc těším na Vánoce! Doufám, že dostanu nové boty. Ale asi ne, spíš je zase dostanu po Martě.

25. 12. 1959

Včera jsem si to táááák užila. Dostala jsem celou tabulku čokolády, ale nejlepší byl… nádherný dřevěný kočárek od táty! Nic tak krásného jsem ani nečekala. Pořád moc sněží a jsem ráda, že nemusíme chodit do školy. Jsou celé dva dny prázdniny!

5. 1. 1960

Zamrzl i rybník, takže půjdeme bruslit! Miluju zimu! Musela jsem sestry moc prosit, aby mi půjčily brusle. Sice jim budu teď týden leštit boty, ale stojí to za to!

15. 2. 1960

Dneska jsem našla Anču ve stodole mrtvou. Přestože mi je jí líto jsem ráda, že už nemusím pít to příšerné mlíko. 

8. 3. 1960

Proč musí být vždycky na moje narozeniny tak hnusně? Tento týden zase musím čistit boty. A když je bahno, tak to je o to horší. Škoda, že už není sníh a my nemůžeme do školy na saních. Zase to trvá hodinu a půl. 

10. 3. 1960

To už je podruhé, co brácha rozbil lampu. A zapíral to. Přitom jsme všichni věděli, že to udělal. To bych si nikdy nedovolila. Taky za to dostal pořádně nařezáno. 

13. 4. 1960

Přišel nám dopis od družstva. Máma s tátou se hádají a já nevím proč. Co může způsobit jeden dopis?

20. 4. 1960

Přišel nám druhý dopis. Máma pláče a táta sedí v kuchyni a pořád něco řeší se sousedem. Je tady taková divná atmosféra. 

25. 4. 1960

Už vím, o co jde. Pokud rodiče nebudou souhlasit s předáním pozemku družstvu, bude s námi zle. Co by nám tak mohli udělat? Já to nechápu a ani chápat nechci. 

30. 4. 1960

Přišel třetí dopis. Vyhodili tátu z práce. 

10. 5. 1960

Všichni sousedé už to podepsali. Jsme tu poslední. Nemáme peníze. Jsme úplně zoufalí. 

15. 5. 1960

Tak jsme to podepsali.

Mám strach, že nám zabaví i to málo, co máme. Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mrzelo, že už tam nebudu moct obdělávat pole, sušit seno a pomáhat s dřevem.

Tato prezentace používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tímto souhlasíte.