Dva světy - jen jeden správný - Klára Šimečková - (ASB-K3)

Podívám se z okna – tma. Je 22:09 a já stále pracuji na svém referátě z fyziky. Bylo už velmi pozdě. Uvědomila jsem si že na mě jde pomalu ale jistě spaní. Hlava mi klimbala a já se ještě stihla letmo podívat na můj stolní kalendář. Bylo 13. 4. 2025.

Najednou jsem se vzbudila a škubnula sebou „Já usnula na stole,“ pousmála jsem se. Pohled mi sklouznul na stolní kalendář, bylo 13. 4. 2075. „Sedmdesát pět?“ podivila jsem se. Vstala jsem a pohlédla jsem z okna, bylo ráno. Uviděla jsem něco co jsem neuměla ani správně popsat, jakožto člověk, který toho moc nezažil. Venek před mým domem, který znám tak dobře, se zdál jiný. Stromy i když byla ještě zima, měly krásně zbarvené listí jakoby je někdo namaloval. Ale to nebylo všechno, auta byla luxusnější, to ano, ale jak jedno projíždělo, zdálo se, že se nadnáší, skoro až létá. Auto proletělo rychlostí asi 130 km. Já užasla. Lidé, kteří procházeli spíše jeli, a to na létajících skateboardech. Všichni se zamlkle vznášeli jakoby to byla samozřejmost. Řekla jsem si, že se půjdu zeptat mámy a táty co se to děje. Nebyli tam… Vrátila jsem se zpátky do pokoje a k oknu. „To není možné,“ zavrávorala jsem a dosedla na židli, „Musím tomu přijít na kloub!“ Zvedla jsem se s tím, že závrať budu ignorovat, oblékla jsem se do prvního, co jsem uviděla, vzala jsem si telefon a vyběhla jsem ven z domu.

Začala jsem se rozhlížet po ulici, viděla jsem nějakého kluka, asi v mém věku – 13 let. Oslovila jsem ho. On, jakoby mě neslyšel. Oslovila jsem další a další lidi, nikdo na mě jakkoli nereagoval. Zrovna v momentu kdy nade mnou proletěl jeden z létajících skateboardů, jsem začala nepatrně propadat panice. „Děje se něco, děvenko?“ zeptal se někdo za mnou. Byla to starší paní s berlí. „Ano prosím – teda jak to, že mě vidíte nikdo jiný mě nejspíš neviděl.“ „Ale prosím tě, to byly asi nějaké laggy.“ „Počkat, co jaké laggy, no to je jedno - já byla doma v roce 2025, usnula jsem a najednou tohle.“ „Aha já nevím jak se to mohlo stát, ale pokud se to stalo tak, jak jsi říkala, tak vím, kdo ti může pomoct.“ Stařenka mi podala papírek s větou: New York, Pátá Avenue, chlapík jménem Jack. „Moment, jak se mám dostat tak rychle odsud až do New Yorku?“ ptám se stařenky, která už odchází. „Děvče moje milé, je rok 2075.“ A odešla…

Chvilku jsem přemýšlela, ale pak jsem na to přišla. Zkrátka jsem si tak trochu vypůjčila ten létající skateboard, i když mi nedošlo že nevím jak se ovládá. Třikrát jsem spadla, ale potom jsem už nějak letěla (samozřejmě blízko země). Za necelou hodinu a půl jsem byla na místě, kam mě záhadná stařenka poslala.

Začala jsem se kolemjdoucích ptát kde je Pátá Avenue. Nějak jsem se nakonec dostala na Pátou Avenue a vyhledala jistého Jacka.

Vešla jsem do velice luxusního obchodu, všechno bylo tak vymožené umělou inteligencí a bylo tam jedno křeslo. Kolem něj veliká prosklená kopule. To mě ihned zaujalo. Začala jsem si ho zblízka prohlížet. „Toto křeslo může teleportovat lidi, mohu s něčím poradit?“ Ozvalo se za mnou. Stál tam muž který vykouknul zpoza pultu. „Ano víte, já-poslala mě sem nějaká stařenka s tím, že mi pomůžete domů.“ „Já totiž byla doma v roce 2025 a najednou jsem tady.“ „Ale jistě to se občas stává, ta energie, co tady máme a s kterou pracujeme je tak silná, že se někdy nepatrně a nekontrolovatelně na chvíli pokazí.“ „Můžu tě poslat zpátky domů ovšem potřebuji vědět, jak dlouho tady u nás jsi, protože to nejde jen tak snadno.“ „Potřebujeme tě teleportovat domů přesně za 12 hodin co ses tady dostala. „Jinak se už nikdy nedostaneš domů.“ „Ocitla jsem se tady asi před hodinou a půl ve 22:09.“ „Výborně později ze zase vrátíš do desíti hodin a devíti minut.“ „Teď ti ukáži můj a dceřin pokoj, kde chvíli počkáš.“ „Ahoj, jsem Kateřina,“ řekla holka která seděla na posteli. „Čau, jsem Sofie,“ odpověděla jsem. „Tak se chvilku pobavte, ale Sofie za půl hodiny, ať jsi dole, jinak tu teleportaci zmeškáš, a připrav si na výklad o všechno co jsi dělala ještě než ses tady ocitla, musím tě teleportoval správně“ a odešel.

Po necelé půl hodině jsem sešla dolů, Kateřina mi zatím vypravovala co všechno se v tomto roce vyrobilo. Například speciální hodinky a když na ně klikneš, tak se ti zobrazí celá obrazovka před tebou, ale tu obrazovku vidíš jen ty a prstem máváš ve vzduchu a tím se to ovládáš. Najednou to vypadalo že mám kamarádku, poprvé v životě… Zeptala se mě, jaké je to v mém světě. Tak jsem ji to všechno povyprávěla. Ale potom se mě zeptala na jedno, co mě zarazilo. Zeptala se mě, jestli bych nechtěla zůstat tady. Že si rozumíme. Že bych teoreticky mohla u nich zůstat a prostě se neteleportovat zpátky domů. Zásadní chyba byla, že jsem se odmlčela a přemýšlela o tom, že bych tady zůstala…

A tak stojím před tím chlápkem jménem Jack, dívá se na mě a čeká, kdy nastoupím do toho křesla a on mě teleportuje zpátky domů. Kde ale nemám žádnou kamarádku. Kde jenom sedím doma a píšu referát z Fyziky. Najednou venku začalo sněžit. Moje nejoblíbenější chvíle v celém roce. Některé jiné děti milujou, když začnou letní prázdniny. Já když začne padat sníh. Je to tak kouzelný okamžik…

Byla jsem z toho tak okouzlená, že jsem nic nevnímala. Nic. Jack na mě volal, já nic. Najednou, jak se dívám na tu kouzelnou chvíli, vidím, jak tím sněhem projíždějí vymakaná auta a létající skateboardy. Jak jsou všichni lidé na ulici na telefonech. Nikdo se ani nepodíval, že sněží. Všem to bylo jedno… Byla jsem rozhodnutá. Všichni se jenom zajímali o technologii. Takhle jsem zbytek svého života nechtěla prožít. Vzpomínám, jak jsme s maminkou a tatínkem stáli u okna a koukali se, jak sněží. Jak jsme se těšili z maličkostí. Všechny ty vymoženosti a novodobá technologie je sice skvělá, ale není to doopravdy to, co chci. A nastoupila jsem do křesla. Jack zavřel prosklené dveře.

A já se vzbudila doma u své rodiny.