Gabrielovo srdce - Anna Marie Valecká - (ASB-K3)

Před osmi lety

„Nemáš tady zatočit?“ ptám se své manželky a ukazuju prstem ke svému oknu.
„Nejedu tudy poprvé, AnnoMary,“ protočí panenkami a pokračuje v cestě.
„To sice ne, ale jedeš tímto novým strojem potřetí! A to není nijak moc! Třeba to z vrchu nepoznáš. To, že tudy nejezdíš poprvé, neznamená, že jinou cestou na sto procent trefíš,“ podívám se z okna a hned se zase stáhnu. Nesnáším výšky.

„Proč sis musela koupit ten letomobil? Dělá se mi z něho zle!“ vytáhla jsem pytlík z malé skříňky před sebou.
„Už jsme skoro tam. Vidíš? To je dceřin dům,“ ukázala dolů a začala klesat. Zaparkovala do druhého patra parkovacího domu a vystoupila.

Schovala jsem nepoužitý sáček na nevolnost a vypadla z toho létacího auta, teda aspoň to tak vypadalo. V této době se moc nechytám, a nejvíc s těmito stroji. Nemám s nimi moc krásný vztah.

Vytáhla jsem z kufru svou kabelku plnou modrých kostek, jež vypadají jako z ledu.
Emilie zavřela kufr a zamkla leto. Když se automobilu říká – nebo teď asi spíš říkalo, protože automobily z mé doby už snad nikdo nepoužívá – „auto“, tak proč nemůžu říkat letomobilu „leto“? Opatrně jsem stoupla na platformu a svezla se dolů.

Emilie zmáčkla tlačítko a zapnula umělou inteligenci, která na nás vykoukla se svým zářivým, nereálným úsměvem. Tohle mi přijde už moc. Mezitím, co já se na program šklebím, Emilie odpovídá na jeho otázku: „Byt Silvernových, prosím.“ Obličej na nás jen mrkl a ihned nás začal skenovat, aby nás přemístil na určené místo. Nestihla jsem ani mrknout a už jsem byla před dceřiným bytem, kde žije se svým mužem a jejím dítětem Gabrielem. Teda zatím jenom s manželem, protože Gabriel je teď v nemocnici kvůli pomalému selhávání srdce.

Dnes ho máme v plánu navštívit, protože nikdo z nás neví, jestli se někdy zase uvidíme, takže dokud to jde, za ním chodíme. Emča zaklepe na dveře a do kukátka na nich zamává. Přidám se k ní, dokud se dveře neotevřou. V jejich rámu se objeví Adira, naše nevlastní dcerka, kterou jsem pojmenovala podle dívky z mého fantasy románu. Volba byla správná a obě Adiry si byly velmi podobné. Tento román byl můj nejúspěšnější a malou roli v tom hrál i můj věk, kdy jsem ten román psala.

„Ahojte, matky,“ usmála se na nás a pozvala dál. V obýváku nás čekal Davion, jenž popíjel svou kávu. V jeho očích jsem zase viděla „Dáte si někdo kafe?“ a zavrtěla jsem na něj hlavou. Položil si hrnek na konferenční stolek a šel se s námi přivítat.

„Půjdeme do nemocnice hned, nebo chcete ještě chvíli posedět?“ zeptala se Dira. Já jen pokrčila rameny, ale Emilie usoudila, že bude fajn vidět Gabriela hned, a tak jsme si ani nesundaly boty a zase zamířily ven na chodbu.

V nemocnici nás velmi milá sestřička zavedla do vnukova pokoje. Ten si tam jen ležel a cosi si čmáral do deníku. Zvedl na nás ty své unavené, smutné oči a ze zbytku svých sil se usmál.

„A-ahoj, babi Emi, a ahoj, b-babi AnnoMary,“ políbila jsem svůj ukazováček s prostředníčkem a přitiskla mu je na čelo a na srdce. Hned poté mi ukázal svůj výtvor, jenž nakreslil.

Po spatření vnukova díla jsem vykulila oči. Nebyla to obyčejná malůvka, ale nákres vynálezu. Nákres robotického srdce. V tu dobu jsem ještě netušila, že to Gabriel myslí vážně.

Po pár dnech ukázal tento nákres sestřičce a začalo to proudit. Vědci se řídili nákresem, co to šlo, a nakonec se jim to povedlo a Gabriel má od jeho operace nové srdce. Potom všem se vnouček stal vědcem a díky němu lidé vytvářeli všemožné orgány a části těla.

Současnost

Gabriel mě vedl do své laboratoře, aby mi něco ukázal. Z neznámého důvodu jsem z toho neměla dobrý pocit. Opatrně mě zavedl na teleportér a naklikal heslo do monitoru. Jediné, co jsem potom stihla, byly dvě mrknutí. Tahle doba začíná být čím dál zvláštnější.

„Vítej, babi, v mé laboratoři,“ roztáhl ruce do prostoru, když jsme vešli do místnosti. Já řekla jen: „Páni!“

Všude, kde jsem se podívala, byly stroje. Malé a velké. Elektrické a neškodné. Zářící a temné.

„Co to umí?“ zeptala jsem se a jemně se usmála.
„No… správně by to mělo dělat lidi mladšími, než jsou teď. Ještě jsem to nezkoušel, ale dnes zjistíme, jak to funguje,“ chytl mě za ruku, ale já se od něj zase odtrhla.

„Ty mě chceš použít jako pokusného králíka?!“ Gabriel jen zavrtěl hlavou.
„Ne, toho už mám. Babička Emilie se nabídla.“

Ztuhla jsem a po vzpamatování jsem řekla: „Co když to ale nebude fungovat? Co když ji tím ohrozíš?!“
„V klidu. Copak někdy můj vynález nevyšel?“ Otevřela jsem pusu, ale hned jsem si to rozmyslela. Po chvilce ticha mě zavedl ke stroji a posadil mě na židli. Mlčela jsem a ucítila na tváři polibek. Podívala jsem se vedle sebe a našla Emču. Bude v pořádku. Musí.

Manželka si lehne na lehátko a je připravená. Gabriel zapne stroj a začínají všude kolem létat blesky. Jeden z nich trefí Emilii a já se snažím udržet, abych ji odtud nevytáhla. Jenže jsem měla. Stroj začal Emi ubližovat. Možná to bylo jen znamení, že to funguje, ale vnuk tak nevypadal. Musela jsem zasáhnout.

Vstanu ze židle a zamířím ke Gabrielovi. S mým věkem už to není úplně jednoduché, ale díky robotickým částem je to určitě lepší, než kdybych šla bez nich.

„Co se děje?“ křičím na něj.
„Neboj se, všechno mám pod kontrolou.“
„Nevypadáš tak,“ odfrknu.
„Přestaň o mně pochybovat!“

Otočím se a jdu vytáhnout Emilii.
Když jsem u ní, chytnu ji za ruku a odtáhnu z lehátka. Stroj přestal fungovat a Emi byla pořád ve své podobě. Vydechla jsem.

„Je všechno dobrý?“ položím ji vyčerpanou na zem a ona mi na odpověď pokývne hlavou. Usměju se na ni a mrknu na Gabriela. Jenže jsem před sebou neviděla svého vnuka, ale šíleného vědce, jemuž je úplně jedno, jakou cenu mají jeho vynálezy.

Chvíli na sebe jen zíráme.
„Proč?“ zeptá se a vypadá, jako by se na mě chtěl vrhnout.
„Proč? No jasně, že se ptáš. Ty totiž vůbec nevíš, co je to láska!“
„To je dobrý, AnnoMary,“ ozvala se Emi.
„Ne, není! Lidé nemají mít nekonečný život.“

Sebrala jsem zbytek svých sil, vstala a přitiskla Gabriela ke zdi. Rychle jsem mu rozepnula košili a strčila jsem mu do srdce tyč, kterou jsem našla na zemi. Zachovala jsem se jako v příběhu. Pokaždé krev. Vždycky krev.

Chvíli jsem jen stála a dívala se na vnukovo bezvládné tělo. Roztekly se mi slzy a objala jsem Emilii, která se vedle mě objevila. Mám zvláštní život.

Konec a začátek dalšího příběhu