- Úvod
- Soutěže
- Literární soutěže
- Generace prarodičů - Václav Hranický (GP-K3)
Povinná školní docházka byla zavedena roku 774, vypadala docela jinak než dnes. Nemusely do ní všechny děti (polní práce) a vztahovala se pouze na děti od 6 do 12 let.
Abych tedy psal o školních letech mé babičky, tak se musím posunout do 50. a 60. let minulého století. Babička bydlela v Ostravě-Hrabůvce a postupně navštěvovala místní školy. Škola "Pionýr" 1. až 5. třída. Dnes dětský domov. Škola "u Kostela" Místecká 188. Do první třídy se těšila, ostatně jako dnešní děti. Pořídit základní pomůcky Tak už bylo pro Její rodiče náročnější. Některé děti (ty šťastnější) měly školní aktovku, jiné si však museli vystačit se "síťovkou" nebo nějakou "brašnou co byla doma". Červené nebo modré trenýrky do tělocviku, cvičky "jarmilky" nebo "toniky" se zakupovaly na " lístky" a nebyly běžně k mání. Propisky, piloty, lihové fixy, progresa, plastové pomůcky do geometrie. Ne! Ne! Kalamáře, pera s věčně skřípajícími násadkami byly zdrojem mnoha problémů (došel mi inkoust, nemám špičku, zase mám kaňky, nemám hadřík...). Příchod plnicích per byla pro žáky velká úleva, nástup propisek (nesměli se ale používat vždy) úplná " revoluce".
Od první třídy babička docházela do Jiskřiček, ve třetí třídě se skládala slib Pionýra (POSSN - pionýrská organizace socialistického svazu mládeže) - složka KSČ.
Na společné akce (kulturní vystoupení, prvomájový průvod...) nosili žáci stejnokroje - bílá košile, modré kalhoty, sukně a červený pionýrský šátek.
Babička si nepamatuje, že by chodili se školou do kina, divadla, na exkurze, na bazén, laser game, na trampolíny a třeba do Fajne dílny, kde se učíme svařovat a pracovat s nářadím, zúčastňovat se různých olympiád (hlavně jazykových). Děti se tenkrát vyučovaly jen ruskému jazyku. Babička vzpomínala na pana učitele - jediného vyučujícího muže na prvním stupni, který vždy učil 5. třídu. Vzbuzoval u všech dětí velký respekt a učil je "štábní kultuře", než půjdou na 2. stupeň ZŠ s jeho oblíbenou a často používanou větou: "Chceš poznámku nebo půjdeš se mnou do kabinetu?" všechny děti volily kabinet - doma by to bylo horší.
Babička mi pečlivě vysvětlila pojmy:
Asi to za dětství babičky měli těžší a určitě složitější dostat se k nějakým informacím. Neumím si představit dnešní výuku bez IT učebny, přírodopisné učebny, jazykové učebny, kde si můžu kdykoliv dohledat něco na notebooku a pustit si poslechové cvičení do sluchátek. Plně vybavenou tělocvičnu i s malou posilovnou. Výběr několika jídel ve školní jídelně, školní parlament. Jak by se v té době řešila distanční výuka, je mi záhadou. S celou třídou děti navštěvovaly zubního lékaře, přímo ve třídě absolvovaly povinné očkování a rybí tuk dostávaly děti každé pondělí (sice 1 lžící), ale všechny.
Babička byla generace, která si hrála na ulici, ve dvoře, cestovala bez bezpečnostních pásů, autosedaček a airbagů. Žila bez mobilního telefonu, psala dopisy, korespondenční lístky, k Vánocům a výročím posílala obrázkové blahopřání. Vyrůstala bez lajků a selfíček. Jak jen mohla? Školní léta mé babičky byla úplně jiná, vzpomínala s úsměvem na některé vyučující i spolužáky. Vzpomínala na úsměvné historky, situace, které se odehrály. Povídala mi o srazech spolužáků - po 10-20-30-40-50ti letech. Chtěl bych jen dodat, při setkání s babičkou a jejími školními lety, bylo fajn, i když budu mít jiné zážitky i jiné historky, pecka vím, na koho i na co budu já ve stáří rád vzpomínat. Myslím, je složitější školství nezaznamenalo na babičce následky, protože pak ve svém profesním životě se stala učitelkou ZŠ. Mohla na vlastní kůži vstřebávat nové poznatky ve školství, které přinesla nová doba, ať se to týkalo způsobu výuky, pedagogického přístupu k dětem, pozvolného používání nových technologií. Ale jak babičku znám - jí paní učitelka zabavila panenku, se kterou si hrála ve vyučování pod lavicí. Mně by určitě zabavila mobil nebo míček a volala by samé "dávej pozor, soustřeď se". A toto je myslím stejné tehdy i dnes.