Můj děda Marcel - Gabriela Niecová - (GP24-K2)

Můj děda Marcel se narodil 23. 9. 1963 a jeho dětství vypadalo asi takhle:

Narodil se ve Frýdecké nemocnici. Byl krásný a barevný podzim. Děda bydlel v domě u babičky a dědy ve Václavovicích. Jeho maminka byla hodně zaměstnaná, taková už byla doba., prostě všude komunismus s lidskou tváří. Jeho mamka pravila: „Dneska pracujeme pro lepší zítřek!“.

Děda chodil do místní školky a pak i do školy ve Václavovicích. Ve škole prospíval dobře, dokonce se zapojil do místního fotbalového klubu a hrál jednu sezónu. O prázdninách děda taky vyráběl malé lodičky a plachetnice. Pouštěl je p o potoku Frýdečák. Na poli stavěl z balíků slámy bunkry a opékal brambory ve žhavém popelu. Bobříka odvahy doplňoval tím, že chodil na hřbitov zapalovat svíčky. Buď chodil sám nebo s kamarády.

V deseti letech od svého dědy dostal první motorku pionýra značky Pařez. Protože na ní chtěl jezdit a pečovat o ni, dostal se do situace, kdy začal chodit na brigády, aby si vydělal na benzín. O holky děda neměl zájem, opravoval motorky a auta.

Posléze se děda vyučil na automechanika ČSAD Ostrava, kde pracoval v oddělení kamionové dopravy, kde byl uchvácen velkými motory. Udělal si řidičský průkaz na všechny možné stroje od malého auta až po autobus nebo i jeřáb. Děda také pravil: „Jeřáby mávaly svými rameny a i ten soustruh jakoby se smál!“ Taková to byla budovatelská doba (kdy jsme pětiletý plán stihli za čtyři roky). A děda začal pracovat jako jeho mamka od božího rána až do večera.

Ale nakonec i můj děda si našel manželku. Životní lásku. Jinak bych tu ani já nebyla. Ale vraťme se zase k dědovi. Můj děda dodnes pracuje v jedné firmě. Má rád srandu a lidi. Když je čas, jezdíme spolu na kole. A taky chodíme plavat na Žermanickou přehradu.  V létě bychom chtěli u dědy na zahradě postavit bunkr v koruně velkého ořechu – takovou pevnost. Spolu jsme také byli v létě u moře

Přes to všechno, že má pořád dost práce, udělá si čas i pro mě. Konec konců má šest vnuků, dvě vnučky i mě a jednoho malého pejska.

Můj děda se snaží pomáhat lidem, ale říká, že všechny se zachránit nedá. Letos je mu 61 let a za tu dobu zažil ve svém životě věci smutné, ale i veselé, které v jeho životě převažují.

Toto je můj děda a já ho mám moc ráda.