Přání - Theodora Prousali - (KNZ-K2)

Kdysi dávno žila ve městě malá dívka. Jmenovala se Justýna a chodila do 6. třídy. Všichni se jí smáli, protože byla malá a nosila brýle, přesto to byla velmi chytrá dívka. Měla blonďaté vlasy a modré oči. Její maminka už bohužel nežila, a proto bydlela jen s tatínkem. Byl moc hodný. Vlastnil pizzerii, do které Justýna po škole chodívala. Sice byl často v práci, ale měla ho moc ráda.

Justýna moc toužila po přátelích. Blížily se Vánoce a ona se jich nemohla dočkat. Večer před spaním se dívala z okna, jak vločky padaly na zem z nebe. „Mám jen jediné přání, ” řekla. „Chci mít alespoň jednu kamarádku.”

Tatínek zaťukal na dveře: „Justýno, je čas spát.” řekl. A tak se oblékla do noční košilky s jednorožci a šla do postele.

Ráno vstala a vzala si na sebe starorůžový kabátek. Každé ráno ji tatínek doprovázel do školy, ale dnes musela jít sama.

„Musím do pizzerie dřív,” oznámil jí. „To nevadí, tati, jen běž.” Sice se trochu bála jít sama, ale chápala, že musí jít do práce.

Už se chystala vejít do školy, ale zastavila ji partička holek: „Hele, kdo to přišel,” řekla dívka, co byla uprostřed. Jmenovala se Natálie. „Naše malá Justýnka.” A pak do ní strčila. Všichni se začali smát. Justýna nevěděla, co má dělat, a tak běžela na toalety se vyplakat. Zavřela se do kabinky a začala nahlas vzlykat. Byla si jistá, že je na dívčích toaletách sama, ale přece se zmýlila. Ve druhé kabince byla jiná dívka. „Pročpak pláčeš?” Zeptala se náhle. Justýna se vylekala a v tu chvíli zazvonilo na hodinu. „Promiň, už musím jít,” špitla Justýna a vyběhla z toalet na chodbu a do třídy. Ale ta cizí dívka běžela za ní. Obě vběhly do stejné třídy, kde už byla i paní učitelka. „No Justýno, tak už jsi potkala naši novou žákyni. Běž se posadit.” Obě dívky se na sebe podívaly. Paní učitelka pokračovala: „Představuji vám vaši novou spolužačku Ninu. Nino, posaď se na volné místo.“ Nová dívka neváhala a vybrala si místo vedle Justýny.

Po vyučování se holky potkaly před školou. „Tak vysvětlíš mi, proč jsi plakala?” Zeptala se Nina. „To je jedno. Už musím jít. Táta mě čeká v pizzerii.” „Mohla bych jít s tebou?” Justýna se zarazila. Proč je na mě tak milá? Můžu jí věřit? Nakonec pokrčila rameny. „Jestli chceš.“ Nina s úsměvem přikývla, a tak společně zamířily do pizzerie.

„Ahoj tati,” pozdravila Justýna muže s bílou zástěrou. „Tohle je Nina, je tady nová.“ „Těší mě,” řekla nervózně Nina. Tatínek se na ni usmál. „Tak, co si dáte?” „Margharitu,” rozhodla Justýna. Nina se na ni stále usmívala. Chvíli jen mlčky seděly, ale nakonec nová dívka prolomila ticho: „Tak, teď mi prosím vysvětli, proč jsi brečela.” Justýna váhala, jestli se jí svěřit. Neměla ale co ztratit. Zhluboka se nadechla a začala: „Celá třída se mi směje. Jsem malá a nosím brýle. Holky do mě strkají a posmívají se mi. Já vím, že to zní blbě, ale každý den si přeji mít aspoň jednu dobrou kamarádku.” „Tak proto jsi plakala?” „Jo, ale nikomu ani muk.” „Měla si to někomu říct už dřív, vždyť tě šikanují.” „Ale, prosím tě.” „Myslím to vážně. Když se něco znova bude dít, zajdi za mnou, společně to vyřešíme. Jsme přece kamarádky,” řekla Nina. „Díky,” usmála se na ni Justýna. Najednou se jí ulevilo.

Když se dívky rozloučily a Justýna byla už sama na cestě domů, tak potkala ostatní holky ze třídy. „Ahoj, Justýnečko, co ty tady děláš?” „Prosím, nechte mě jít domů.” „To by pro tebe bylo až moc jednoduché,” řekla Natálie.

Po hodině Justýna přiběhla domů. Když se podívala do zrcadla, na oku měla velký monokl. „Takhle nemůžu jít do školy. Ani táta mě nemůže takhle vidět,” pomyslela si a rychle vyhrabala stará maminčina líčidla. Ránu si zakryla a šla rychle do postele. Před spaním přemýšlela nad celým životem. Proč mě Natálie tak nenávidí? Proč mě šikanují? Proč jsem musela přijít o mámu už jako malá? Pak se jí zavřely uslzené oči a usnula.

Ráno ji probudil tatínkův hlas. „Justýnko, vstávej, je čas jít do školy.” A tak se ráno opakovalo jako každé jiné. 

Před školou zase potkala Natálii. „Nazdar, šprtko. Nikdo tě nemá rád, tak táhni pryč odsud.” „Ale já ji mám ráda,” řekl někdo. Byla to Nina, která zahlédla hádku. „Pojď Justýno, neřeš je,” vzala ji za ruku a usmála se na ni.

„Díky, že ses mě zastala, Nino.” Ta ale opáčila: „Co to máš na oku?” „To nic není.” „Vždyť to vidím. Pojď, jdeme za paní učitelkou, ať chceš nebo ne.”

Všechno zlé se konečně začalo vytrácet. Přišel dokonce i tatínek, který byl pozván na schůzku. Justýna už byla šťastná. Měla kamarádku, kterou si přála a nejen to, i mnoho spolužáků jí přišlo pomoct. Natálie byla řádně potrestaná. Dokonce se Justýně přišla omluvit. Justýna měla skvělou kamarádku, která ji vždy podržela. Zastala se jí, jako to dělají správní kamarádi.