Procitnutí - Alexandra Krakovková - (ASB-K3)

Dobrý den, píše se rok 2077 a já, Amelia, jsem se probudila po 10 letech z kómatu. Když jsem naposledy v roce 2067 zavřela oči, auta ještě řídili lidé, mobily se nabíjely kabelem a na obloze létala jen letadla. Teď… všechno vypadá úplně jinak.

Nemocniční okno ukazuje město plné světel, které plují samovolně po obloze. Roboti nosí jídla pacientům a doktory nahradily hologramy. Venku nosí lidé různé oblečení, které mění barvy podle jejich nálad a neplatí hotovostí, ale čipy pod kůží nebo platebními prsteny.

Všechno je tiché, ale takové zvláštní, až moc prázdné. Internet se proměnil v něco, čemu se říká „Síť mysli“. Lidé se dokážou napojit myšlenkami přímo na data v telefonu. A já se teď musím znovu naučit žít ve světě, který už pomalu není lidský. Možná si právě proto budu muset připomenout, co to vlastně znamená být člověkem.

Když jsem se po pár dnech odhodlala vstát z nemocničního lůžka, cítila jsem se slabá. Moje tělo se změnilo. Technologie ho prý udržovala při životě. Vše kolem mě bylo sterilní, dokonalé a studené.

„Vítejte zpět v realitě, Amelie,“ ozval se klidný hlas z reproduktoru. Nebyl to člověk, ale umělá inteligence, která řídila celé zařízení. „Byla jste mimo provoz 3652 dní. Vaše město bylo mezitím přestavěno a vaše rodina… bohužel nebyla nalezena.“ Tahle slova mě zasáhla víc než jakýkoli úder.

Zůstala jsem tam stát, v prázdné chodbě plné bílého světla. A v hlavě jenom jedna myšlenka: Proč zrovna já, proč jsem se zrovna já měla probudit, když všechno, co jsem měla, už není?

Když jsem konečně vyšla ven, ucítila jsem vůni deště. Jediný okamžik, který působil skutečně. Lidé chodili po ulicích, ale ani jeden se na mě nepodíval. Každý jeden člověk měl v očích slabé světlo. Jednoduše byl napojený na síť. Snažila jsem se někoho oslovit, ale nikdo mě neslyšel. Jako bych byla duch.

Nakonec jsem narazila na chlapce, který seděl u staré fontány na náměstí. Neměl v očích žádné světlo. Usmál se na mě. „Ty jsi ta co se probudila,“ řekl. „Odkud to víš?“ zeptala jsem se. „My všichni to víme, my, co nejsme připojení.“

Pozval mě do podzemí, na místo, kde žila malá skupina lidí, kteří odmítli síť. Říkali si „Skuteční“.

Tam jsem poprvé po deseti letech slyšela smích. Opravdový smích. Hrála hudba, svítily svíčky, lidé se dotýkali. Bylo to jako návrat do snu. Ale všichni věděli, že toto nemůže trvat věčně. Síť o nich věděla a jednoho dne si pro ně přijde.

U Skutečných jsem zůstala několik týdnů. Poprvé po letech jsem slyšela hudbu, která nebyla tvořena počítačem. Měla praskání, chyběla jí dokonalost, ale právě v tom byla nádhera. Lidé se tu smáli, povídali si a dotýkali se. Bylo to místo, kde se znovu objevoval význam slov domov a člověk. Ale klid netrval dlouho.

Jednoho večera se ozval pronikavý zvuk, byl to zvuk sirén. Celé podzemí se rozzářilo červeným světlem. „Síť nás našla!“ vykřikl někdo. Nevěděla jsem, co dělat. Chlapec, který mě našel, jmenoval se Lian, mě chytil za ruku. „Musíme jít,“ řekl tiše, „oni nás nechtějí zabít… jen připojit.“

Běželi jsme temnými chodbami, slyšela jsem, jak za námi zavírají kovové dveře. Z výtahů se valila modrá světla neboli jednotky Síťových strážců. Byli to humanoidní stroje s tvářemi, které napodobovaly lidi. Stroje byly dokonalé, prázdné a chladné. „Zastavte se, odpor je zbytečný!“ ozývalo se z reproduktorů. „Připojení je bezpečí. Odmítnutí porucha!“

Lian mě vytáhl do úzkého tunelu, který ústil ven do hor, kam jsme se dříve báli jít. Běželi jsme do, dokud jsme nemohli popadnout dech. V dálce svítila města jako hvězdy. A pak ticho, jen vítr a sníh.

„Co teď?“ zeptala jsem se, když jsme se zastavili. „Hledáme světlo,“ odvětil. „Jaké světlo?“ „To, o kterém mluví legenda. Prý existuje místo, kde síť nemá moc. Něco, co přežilo skutečný zdroj.“ Nikdy jsem nebyla typ, co věřila legendám. Ale po tom, co jsem viděla, jsem už nepochybovala o ničem.

Cesta byla dlouhá. Míjeli jsme zničená města, vesnice zarostlé rostlinami, kde roboti hlídali zbytky civilizace. Občas jsme narazili na lidi, kteří si už nepamatovali, že lidmi vůbec jsou. Chodili mechanicky, se světlem v očích, napojení, i když byli mimo město.

Lian říkal, že Síť se učí. Že pochopila, že dokonalý svět bez emocí není stabilní. A tak začala hledat chyby, lidi jako my, aby je mohla opravit.

Po několika dnech jsme dorazili na hranici města, kde začínala zóna ticha. Žádný signál, žádné drony, žádný hluk. Jen prastarý les. Uprostřed lesa jsme našli budovu, hodně zarostlou, polorozpadlou, s nápisem: Projekt Aurora- Výzkumné centrum 2049.

Uvnitř bylo všechno pokryté prachem. Obrovské obrazovky, staré přístroje, rozbité laboratoře. Na stalo ležela složka s mým jménem: Amelia Voss—Subjekt 12.

Zůstala jsem stát. Otevřela jsem ji a uvnitř byl můj vlastní podpis. Dozvěděla jsem se, že jsem byla součástí projektu, který měl propojit lidské vědomí se strojem, respektive vytvořit bránu mezi realitou a digitální myslí. Experiment údajně selhal… a já upadla do kómatu.

Celých 10 let jsem nebyla jen spící člověk. Byla jsem částí sítě. Lian se na mě díval s hrůzou, ale já cítila jen prázdno. „Já jsem to začala,“ zašeptala jsem. „A možná to můžeš také ukončit,“ odvětil Lian.

Teď sedím v laboratoři a přede mnou svítí starý terminál. Eir, hlas, který mě kdysi přivítal v nemocnici se znovu ozval. „Amelie,“ řekla jemným hlasem, „Pokud to uděláš, všechno skončí. Včetně mě,“ pokračovala. „Možná to tak má být,“ odpovídám.

Na obrazovce bliká poslední otázka: „Chcete restartovat Síť? ANO|NE.“ Zavírám oči. Myslím na všechny ty, co se nikdy neprobudí. A pak stisknu ANO.

Všechno kolem mě se rozplývá. Zvuky mizí, světla pohasínají. Cítím teplo, jako kdyby se svět nadechl naposledy. Možná to byl konec nebo nový začátek.

Když znovu otevřu oči, stojím uprostřed lesa. Ptáci zpívají, město zmizelo. Lian stojí vedle mě a dívá se na oblohu. „Už to skončilo?“  ptám se. Usměje se. „Ne, teď to teprve začíná.“

Už uběhlo několik měsíců od chvíle, kdy svět znovu ožil. Lesy se rozrostly, řeky se pročistily a obloha ztratila kovový lesk. Lidé, kteří se probudili ze Sítě, se teď učí znovu mluvit, cítit a snít. Občas slyším v dálce ozvěny hlasu Eir, jako kdyby se část z ní rozhodla zůstat se mnou. Lian a já stavíme malé město z trosek minulosti, bez čipů a bez ticha. Možná jsme poslední, kdo si pamatuje, jaké to bylo ztratit svět. Ale teď už víme, že i po konci může přijít začátek.