Rodinná humoreska - Tereza Svobodová - (RH-K3)

Byl rok 2018 a byli jsme s tatínkem na ozdravném pobytu v Krkonoších, přesněji ve Špindlerově Mlýně. Patrně v půlce pobytu jsme se rozhodli, že si uděláme hezký výlet za slunečného počasí do ZOO Liberec.

Chtěli jsme vyrazit co nejdříve, tak jsme brzo ráno vstali, zašli jsme si na snídani, oblékli se a vyrazili jsme. Cesta trvala přibližně 1 hodinu a 30 minut. Po cestě jsem se dívala na různé seriály, filmy a podobně. A samozřejmě jak jinak, než že se mi vybila baterka mobilu.

Jakmile jsme dorazili na místo, koupili jsme si vstupenky a šli jsme obhlížet všechny němé tváře. V době, kdy naše prohlídka skončila, měli jsme jít do auta, tak jsem si ještě musela koupit plyšáka a magnet, jelikož magnety kupujeme vždy, když někde jsme.

Tak tedy, když už jsme jeli zpět do hotelu, tak jsme zabloudili, bloudili jsme asi půl hodiny a já už se strachovala a dělala si z toho srandu, že už se snad ani nevrátíme zpět na hotel.

Vedlo nás to někde po blátivé cestě se zarostlými stromy, jako někde z nějakého hororového filmu.

Navigace pořád jenom přepočítávala a my už nevěděli, co si máme počít, protože jsme to tam samozřejmě neznali. Nakonec jsme tedy zjistili, že nás navigace vede po cyklostezce. Museli jsme vjet na pole a nějak se otočit, abychom se mohli zkusit vrátit zpět na cestu. Jak se nám podařilo vrátit se zpět na cestu, tak jsme museli dát navigaci do pořádku, když se tak stalo, tak jsme v pořádku a v klidu dojeli na hotel.

Šli jsme si dát sprchu a obléct se do čistého oblečení. Chtěli jsme jít dolů na oběd, ale než jsme se naděli, taťka si vzpomněl, že v autě nechal pití a to by do rána zkyslo.

Tudíž jsme šli dolů do auta, taťka chytal pití do ruky a v tom momentu strejda vedle nás říká mému taťkovi, ať se koukne na přední kolo u spolujezdce, že jsme asi píchli.

Šli jsme se teda kouknout a měl pravdu, opravdu jsme píchli. Taťka sháněl nejbližší autoservis. Když ho našel, tak jsem se ho zeptala, jestli bych mohla jet s ním a on mi odpověděl, že neví, že prý záleží, kolik bude místa v odtahovce. Raději ať zůstanu na hotelu se strejdy a počkám na něho, než se vrátí.

Já jsem se toho obávala, že bych tam zůstala sama, přitom jsem se toho bát nemusela, byla bych v dobrých rukách.

Jak jsme vyhlíželi odtahovku, tak mi najednou taťka řekl, ať jdu k příjezdové cestě, že pokud by ta odtahovka nevjela nahoru k nám na parkoviště hotelu, že by s naším autem musel sjet dolů. Tak jsem nakonec šla, ale odtahovka to normálně vyjela a přijela až k nám. Mohla jsem jet s nimi v odtahovce a jeli jsme do Trutnova do autoservisu.

Taťka vše vyřešil a jeli jsme zpět naším autem. Do hotelu jsme dorazili včas na večeři. Po večeři jsme si po celém dnu šli konečně lehnout.

Když se nám to stalo, tak mi to vtipné nepřišlo, ale teď to pravdu za rodinnou humoresku považuji. Rodinné vtipné zážitky nikdy nezapomeneme, třeba například já jsem si vzpomněla na vtipné situace až z roku 2018, když mi bylo teprve 7 let.

Někdo by to neřekl, ale všelijaké humoresky jsou všude kolem nás. I já jsem si říkala, když nám to paní učitelka ve škole oznámila, co bych tam tak mohla napsat a potom mi teprve došlo, kolik humorných situací se nám v rodině stalo, kolik bych jich tady mohla napsat a z tolika humorných situací jsem si mohla vybrat jen jedinou.

Tím chci říct, že ačkoli nám to nepřijde, tak každý náš rodinný okamžik je něčím zvláštní a měli bychom si jich vážit, hlavně těch veselých.

Někteří to třeba ani nezažijí, mají smutné dětství, trápí se, ale my, kteří máme dětství obklopené láskou, štěstím a klidem, můžeme psát řádky a stránky našich rodinných humoresek.