Sníh, který píše dál - Eliška Bestová - (ASB-K4)

„Tak dobře, dáme se do práce!“ řekla si pro sebe Emilia Brownová, když zasedla za svůj tmavě hnědý pracovní stůl, na kterém byl černý počítač s klávesnicí a myší stejné barvy. Emilia Brownová milovala psaní a, i když jí bylo přes 60 let, nemohla přestat psát. Zapnula počítač a jeho modré světlo osvítilo její vrásčitou tvář. Přihlásila se na svůj účet a v pravém dolním rohu bylo datum a čas 18. 12. 2075, šest hodin večer. Usmála se, právě v tento čas před čtyřmi měsíci začala pracovat na svém zatím největším díle. A toto dílo dnes dokončí. Otevřela textový editor a pokračovala ve psaní, její oči planuly vírou a štěstím. ,,Ještě pár stránek…..pár stránek..” Ruce se jí pohybovaly po klávesnici skoro samy, sypala na stránku písmeno za písmenem a písmena dávala dohromady nádherná slova.

A pak najednou elektřina vypadla. Emilie zaklela. Tohle se poslední dobou ve městě stává pořád. Postavila se, šla k oknu a podívala se ven. Přemýšlela, jestli by se prošla. Pak se podívala na počítač, potřásla hlavou, hodila na sebe kabát, boty, šálu a šla ven. Venku bylo nádherně, sníh pomalu padal na další bílé hromádky čerstvého sněhu, silný studený vítr vanul do jejího obličeje, jako kdyby jí studená smrt každou chvílí líbala tvář. Ale Emilii to nevadilo, naopak milovala přesně tento typ zimy, ať se to ostatním líbí nebo ne. Po chvíli přišla do parku. Zvuky města byly slyšet v pozadí, dokonce i štěkot psů zazněl. Po asi pěti minutách procházení se v parku se Emilii rozzářily oči. Viděla před ní tři děti hrající si ve sněhu. „ Zázrak, “ pomyslela si Emilia. „ Nikdy bych nečekala, že ještě někdo si hraje ve sněhu. Možná, že je rodiče donutili, aby šli ven? To spíše, ale jak jsou šťastní….“ říkala si sama pro sebe Emilia. Potom jedno z dětí trefilo Emilii sněhovou koulí ze zadu do hlavy. Ta se otočila a uviděla malého chlapce, jejich pohledy se střetly. To dítě byl asi 8letý chlapec s červenou šálou, čepicí a světle hnědou bundou. Z jeho maličké tváře šel cítit strach, asi tuší, že má průšvih. Další dvě děti se tam koulovaly. Emilia šla pomalu k němu. Chvíli tam stála a dívala se na něho, než se usmála. ,,Ty sis myslel, že máš nějaký problém, maličký? Ne, kdepak. Jdi si zpátky hrát s nimi.” ujistila ho Emilia. Chlapci se rozzářily oči. Poděkoval a šel se koulovat se svými kamarády. Emilia se na ně ještě dobrých deset minut dívala, než k ní přišla dospělá žena, zřejmě jejich matka. „Nebojte, už půjdu.“ řekla Emilie té ženě. „ Jen jsem dávala pozor, aby se jim nic nestalo.“ Žena jenom přikývla, ale bylo na ní vidět, že je naštvaná. Emilia pak šla zpět do svého bytu. „ Lidé jsou dnešní dobou čím dál více nevděční, no aspoň děti takové ještě nejsou,“ pomyslela si, když vyšla z parku. Začalo sněžit ještě více, než když přišla do parku a její šedé vlasy byly díky tomu ještě více zářící.

Po čtvrt hodině Emilia přišla do svého bytu, sundala si kabát a šálu, sedla za počítač a začala znovu psát. Potom, co posledních pár vět dopsala, uložila změny a zvěřejnila vše online na svých vlastních stránkách. Protáhla se a zívla. Vypnula počítat, sundala si boty a šla se převléct a spát. Když ležela na posteli a usínala, někde v mozku se jí zasekla myšlenka o tom, kdo byly ty děti a žena, která se na ni podívala škaredě. A jaký je vůbec jejich život? Ale doufala v jedno, že jejich životy budou mírumilovné a že se jim bude dařit…..