Dítě a poklad

Bylo to na Velký pátek. Venku bylo ještě chladno a z blízkého kostela se ozýval zpěv pašijových písní. Mladá žena s dítětem na ruce pásla na svahu Landeku krávu. Pocházela z nedalekého doškového domku. Když tak zamyšleně přemýšlela o své bídě a choulila své dítě stále více k sobě, aby mu ani trošičku zima nebyla, zaslechla za svými zády podivný hluk. Otočila se a zpozorovala, jak se skála v Landeku otevírá. Překvapeně se zastavila a zírala očima doširoka rozevřenýma před sebe. Před jejími užaslými zraky se otevírala brána do podzemí. Přikročila k ní a spatřila chodbu osvětlenou leskem zlata,stříbra a drahokamů, umístěných ve stěně. Zvědavě sestoupila po mramorových schodech a dostala se do velké, pohádkově vyzdobené místnosti naplněné šperky, drahokamy a zlatem. Všude kolem sebe viděla zkamenělé postavy rytířů, pravděpodobně hlídačů těchto pokladů. Užasle stála a dítě stále tiskla ke své hrudi. Z dálky najednou uslyšela hlas:„Nestůj a naber si z tohoto bohatství tolik, kolik můžeš a uneseš. Neboj se, budeš bohatá! Nezapomeň však, že za necelou hodinu bude pobožnost v kostele již odsloužena. V tu chvíli se skála uzavře! Nezapomeň na to!“

Žena byla nejdříve celá omámená, ale brzy se vzpamatovala a uvědomila si svou chudobu a tu spoustu bohatství, které jí náhle leželo u nohou. Odložila dítě do koutka na zem a začala překotně sbírat z pokladů vše, co se dalo. Měla již plnou hromadu všelijakého zlata, stříbra, šperků i drahokamů, ani unést je nemohla. Cpala si je do kapes i do zástěry, z fěrtuchu si pytel zhotovila, až po okraj jej vším možným naplnila.Pamatujíc na tajemná slova, vyběhla s fěrtuchem po mramorových schodech z podzemí na pastvinu, aby si tam bohatství odložila a zpátky do podzemí se vrátila. Na varování docela zapomněla! Tu však najednou, co to slyší? To její dítě někde v podzemí pláče a naříká! Jak jen mohla zapomenout? Odhodila fěrtuch do trávy, rychle běžela ke skalnímu otvoru, pokladů si již nevšímala.

Marně. Skála se uzavřela. Bědovala, naříkala, prosila a plakala, aby jí dítě bylo zpátky vydáno, nic nepomohlo. Žalem sklíčená, po celý rok chodila se modlit po kostelích,navštěvovala věštce, kouzelníky, platila poradce a obdarovávala chudé z toho mála, co sama měla. Vydala se tak ze všech peněz, jen aby dítě zpět získala. Všechno však bylo marné. Když už skoro skutečně veškerou naději, že se s dítětem ještě sejde, ztratila,dostala se ke starému poustevníkovi, který jí poradil, že na Velký pátek se hora možná zase otevře a pak si dítě bude moci odnést. A tak se také stalo.

Byl opět Velký pátek. V ten den se skutečně v době zpěvu pašijí Landek opět na stejném místě otevřel. Mladá žena vběhla do podzemí. Ničeho si nevšímala. Vždyť tam v koutku plakalo její jediné dítě! Rychle jej uchopila, přitiskla si jej k sobě a vyběhla ven. Bylo to právě na poslední chvíli, protože hned za jejími kroky se otvor k pokladům uzavřela skála zůstala tichá a bez jediného pohybu. Jakoby nikdy žádný vchod do podzemí ani neexistoval! Žena byla tak vyděšená, že si nevšimla nasbíraných pokladů, které zde již více než rok ležely a běžela šťastná domů s tím jediným pokladem, který měla – se svým dítětem. Druhý den zrána, na Bílou sobotu, jí to však přeci jen nedalo. Odvážila se a na velkopáteční zázračné místo se opět vydala. Přijde ke skále, a co nevidí? Na zemi v trávě zůstal a snad jen na ni čekal jejíma vlastníma rukama nasbíraný poklad! Opatrně jej sesbírala, fěrtuch zvedla a šla domů.

Od této chvíle již nebyla chudobná, ale nesmírně bohatá. Nebyla však ani lakomá a mnohé ze svých pokladů rozdala dalším chudým. I místní zvonici vystavět za ty peníze nechala. Ke skále na Velký pátek však již nikdy nešla. Ostatně, neměla to ani zapotřebí...