Vodník u koblovského mostu pozoroval, jak se na druhé straně vybíralo mýtné. Ihned se také chopil této příležitosti, a aby si vydělal na tabák, posadil se uprostřed mostu a vyčkával chodce. Přitom vychytrale požadoval od kolemjdoucích, aby i jemu platili za uvolnění přechodu.
Domkář a kovář Mikuláš Mikeska bydlel těsně u řeky Odry. Patřilo se k dobrému zvyku, aby udržoval s místním vodníkem přátelské styky. Ten kováře často navštěvoval a rád s ním u kamen sedával a besedoval. Byl to mužíček v červených kalhotách, modrém kabátku a s červenou čepicí.
Je tomu už hodně dlouho, kdy v údolí řeky Odry pod Landekem žil chudý sedlák se svou početnou rodinou. Obdělával u svého domku kousek neúrodné půdy. Nebyl bohatý, ale s vodníkem, který k nim chodíval na kus řeči, se celá jeho rodina dělila i o to málo, co měla.
U bývalého koblovského mlýna žil kdysi vodník. Bylo zvykem, že mu mlynářka denně podávala krajíc namazaného chleba a balíček tabáku. Jednou však mladý nezkušený tovaryš vyměnil svůj suchý chleba za namazaný krajíc pro vodníka...
Ale nemusíte být jen ovčákem, starajícím se o svou ovečku, abyste našli landecký poklad. Ještě i jindy k tomu můžete mít příležitost. A to vždy počátkem jara, přesněji v období pašijového týdne, právě tehdy, když se v nedalekém hrušovském kostele předčítají pašije...
Jednoho krásného rána se místní pastýři zatoulali směrem na Landek. Nikdy tam svá stáda ovcí nepásli, tentokrát si však řekli, že je přeci jen škoda nechávat tak rozlehlé pastviny a louky ladem a zamířili tedy i tímto směrem....
Chátrající hrad Landek příliš své poddané nelákal, a to nejen kvůli podivným pověstem o smutné landecké paní. Tajemství landeckých pokladů a klíčů k těmto pokladům se prolíná ještě mnohými dalšími pověstmi, v různých obměnách a podobách.
Landecký hrad byl kamenný a prostorný. Stál v místech nad soutokem řeky Odry a Ostravice a zastával důležité místo jako obranná tvrz proti nepřátelským výpadům. Vznikl údajně po hrozných nájezdech Tatarů a společně s hradem v dnešní Slezské Ostravě střežil státní hranice a tzv. Moravskou bránu.
Je to již dávno, kdy na kopci Landeku stával kamenný hrad. Byl jedním z panství a stál na rozhraní staré obchodní stezky, která vedla pod jeho skálami a podél řeky Odry směrem do nedalekého Polska. V době, kdy z hradu zbyla již pouhá sutina a jeho sláva již dávno zašla divokým plevelem a trávou, rostoucí v rozpadlém zdivu, nechodívalo v tato místa mnoho lidí z bývalého podhradí, dědiny zvané Koblov, právě z důvodu rozličných strašidelných pověstí o zvláštní ženě na koni, která se prý na kopci občas zjevuje.
Bylo to na Velký pátek. Venku bylo ještě chladno a z blízkého kostela se ozýval zpěv pašijových písní. Mladá žena s dítětem na ruce pásla na svahu Landeku krávu. Pocházela z nedalekého doškového domku. Když tak zamyšleně přemýšlela o své bídě a choulila své dítě stále více k sobě, aby mu ani trošičku zima nebyla, zaslechla za svými zády podivný hluk.
Jak z podání našich předků víme a jak bylo nám zvěstováno z dochovavších se pověstí, dostal prý Koblov své jméno od toho, že se utvořil na té části panského pozemku, naněmž se dříve panské kobyly pásly. Byly to rozsáhlé louky a pastviny, které sloužilychovu koní – kobyl, tzv. kobylí pole.