Až se bude psát rok 2065 - Justýna Eliášová - (ASB-K3)

Za čtyřicet let mi bude přes padesát. Jelikož žijeme v době neustálého spěchu a shonu, myslím si, že se svět kolem nás rapidně změní. Vše jako AI, technika a stroje, robotika a životní standardy obecně budou úplně jinde.

Posun bude podle mě největší u umělé inteligence. Už teď dokáže úžasné až děsivé věci. V běžném životním prostředí, jako jsou veřejná místa, továrny a jiná pracoviště, pohostinství, v průmyslu a dalších oblastech, bude pro nás moderní technika a AI úplně normální. Stroje budou zastávat pracovní posty, o které není zájem. Budou pomáhat na stavbách a odvádět tam těžkou práci. Pracovat v nepříjemných podmínkách, kde by lidé nevydrželi. Pomáhat s výzkumem, třeba i ve vesmíru. Dokud nám budou jen pomáhat a budeme je mít pod kontrolou, myslím si, že to bude v pořádku. Přeci když zastávají něco, co lidé nechtějí dělat, nebo na to sami nestačí, je to zcela v pořádku. Pokud však přeberou lidem práci, která je baví a v životě naplňuje, jen proto, že jsou třeba výkonnější, to už by úplně v pořádku nebylo. Jen z principu – AI, kterou lidstvo vytvořilo pro svoje pohodlí a pro svou lenost, by neměla dělat něco, co se lidem nelíbí. Doufám tedy a pevně věřím, že to bude ten první případ.

Jak už jsem výše zmínila, roboti by nám mohli pomoci i ve špatných podmínkách, mezi které patří nesnesitelné horko nebo zima, nedostatek vody a kyslíku, stav beztíže atd. Mohli by zastávat práci v hlubinných dolech, za polárním kruhem nebo také ve vesmíru. Na Měsíc se už lidstvo dostalo, další zastávkou je ale Mars. Poslat tam člověka je v téhle době nemožné, ale za pár let jsou tam roboti jako na koni. Nepotřebují jíst, pít, spát ani dýchat. Jediné, co potřebují, je nějaká ta „šťáva“. To už by mohl být menší problém než kyslík nebo voda.

Sebe bych ráda viděla pracovat na něčem prospěšném pro lidi, ke kterým se AI jen tak nedostane. Mluvím o lidech z chudších oblastí, nebo třeba o obyvatelích pro nás primitivní a zaostalé Afriky. Když říkám „pro nás“, myslím tím pro ty, kteří měli větší štěstí na to, kam se narodili. Již od dětství si přeji pracovat v lékařství a chtěla bych si zkusit, jak žijí ostatní, abych si potom vážila toho, co mám.

K tomuto názoru jsem dospěla po přečtení knihy Tichý dech od Jana Trachty, který pracuje pro Lékaře bez hranic. Ani v této době to v Africe nevypadá moc dobře a každá ruka je dobrá. Takže jestli bych něco měla dělat a chtěla dělat, tak je to pomáhat těm, kteří si to zaslouží a kteří to potřebují.

Ať už to dopadne jakkoliv, doufám, že budeme žít v harmonii s AI i s přírodou.