Až se bude psát rok 2076 - Dominik Drozd - (ASB-K3)

Až se bude psát rok 2076, oslavím své 63. narozeniny, ale nikdo mi na ně nepřijde, protože svět ovládají roboti a nikoho nepouští ven z domu.

V tuto dobu jsem velmi nemocný a už mi došly všechny léky kromě Marťanků. Měl jsem jich totiž plnou krabici, a tak jsem je začal pojídat. Asi po týdnu jsem si všimnul, že mi zezelenaly prsty a plosky nohou, ale nic jsem si o tom zatím nemyslel. Pocítil jsem však, že jsem omládl. Ti Marťánci mi dávali nějakou sílu. Akorát už jsem byl skoro celý zelený, v tu chvíli jsem se konečně podíval i do zrcadla a nevěřil jsem svým očím! Stal se ze mě ufon! A to byl jen začátek. Po nějaké době si pro mě přijeli mí kamarádi z Marsu. Zničili roboty, kteří hlídali dům, poté jsem mohl nastoupit do ufa. Hned jak jsem nastoupil jsem uviděl povědomé tváře. Byla to moje rodina. Byl jsem tak rád, že se taky proměnili v ufony a neumřeli. Prvně jsem se přivítal se svým bratrem Alfrédem a pak se zbytkem rodiny.

Vyprávěli mi o tom, jak to tady chodí, co je tady za zábavu, jaké je tady jídlo atd. Ufo, v kterém jsem se nacházel, nebylo jediné, ale jsou jich stovky a přistávají na Marsu. Fungují jako takové velké sdílené domy, kde má každý svůj pohodlný pokoj s koupelnou. Další místnosti už jsou sdílené. Dokonce zde bylo i badmintonové hřiště, tak jsem si šel hned zapinkat se svým vnukem Robertem.

Po čase jsem byl unavený, a tak jsem šel na pokoj a zjistil jsem, že každý má svého robotického poskoka. Ten můj se jmenoval Max. Pokoj jsem ještě neměl zcela vybavený, to jsem si musel zajít do speciálního ufa, které funguje jako obchod nebo spíše sklad, kde si člověk může vybrat do pokoje cokoliv se mu líbí. Poté, co jsem si vše vybral, tak Max uklízel a vše umisťoval a já jsem si šel lehnout, pustil jsem si televizi a asi po 15 minutách jsem dokonce usnul.

Po dvou hodinách tvrdého spánku mě můj poskok vzbudil. Byl čas večeře. Vůbec se mi nechtělo, ale měl jsem zároveň velký hlad. Takže jsem šel. Hned po příchodu do velké jídelny jsem uviděl hodně dobrého jídla, ale dal jsem si jen své nejoblíbenější špagety carbonara. Byly výborné, proto jsem si stále přidával, až jsem se nakonec přejedl.

Druhý den jsem šel na svou první výpravu zpátky na zemi. Měli jsme za úkol zničit další roboty. Mise se nám povedla, zničili jsme jich mnoho. Také se nám podařilo osvobodit hodně ufonů, tedy původních lidí. Vrátili jsme se zpět na Mars a život šel dál.

Dalších sto dvacet let jsem dělal skoro to stejné každý den. Osvobozoval další ufony, hrál hry, bavil se s rodinou a novými přáteli. Nakonec jsem v den mých 183. narozenin zemřel. Tak končí i můj příběh.