Až se bude psát rok 2085 - Jana Nedělová - (ASB-K3)

Je ráno v roce 2085, probouzím se a dům už dávno ví že jsem vzhůru. Okna se sama otevřou, káva se připraví a jemný ženský hlas mi přečte noviny ze světa. Můj dům je inteligentní, stará se o mě lépe, než kdysi lidé o sebe navzájem. Jsem stará žena a občas si říkám, že žiji v době, o jaké jsem dřív jen snili. A přesto mi něco chybí.

Z okna se dívám na město bez kouře a šumu. Auta už jsou jenom elektrická a chytrá. Stromy, které jsem viděla z okna, nejsou pravé, jsou jenom promítané, aby lidé nezapomněli, jak kdysi vypadala příroda. Když jsem byla malá, chodila jsem se svými rodiči do lesa, slyšeli jsme ptáky a cítili jsme vůni trávy po dešti. Dnešní děti znají přírodu jen z obrazovek. Když jim to vyprávím, tak se smějí a myslí, že si vymýšlím.

Moje vnučka Leontýnka mě navštěvuje velice často, ale většinou jen na pár minutek a jako hologram. Vždy se objeví uprostřed pokoje, usměje se řekne: ,,Babi, dnes jsme byli v Egyptě!“ Ve škole se totiž učí pomocí virtuální reality. Děti neumí číst ani psát rukou, vše za ně zaznamenává systém. Obdivuji to, ale někdy mě zamrzí, že se lidé přestali učit pomalu a poctivě s chybami. Všechno musí být rychlé, dokonalé a bez známek.

Na oběd jdu do města, vyjdu ven a všude je klid. Procházím ulicemi a vidím všude jenom béžové budovy. Konečně uvidím na konci ulice japonskou restauraci. Vejdu dovnitř a všude vidím obsluhovat jenom roboty. Usadí mě ke stolu a objednám si jídlo a za 5 minut mi ho přinesou. Bylo to dobré a jako všichni jsem zaplatila pomocí elektronického terminálu.

Večer jsem se vrátila domů a vzpomněla jsem si, že mám ještě svůj starý papírový deník. Mám ho schovaný ještě z mládí. Papír už je zažloutlý, ale když po něm přejedu prsty, cítím něco opravdového. Žádná obrazovka to nenahradí. Píšu do něj tyto řádky, aby jednou, až se bude psát rok 2100, někdo pochopil, že pokrok není všechno. Lidé mohou mít létající auto i nesmrtelné tělo, ale pokud zapomenou cítit, milovat a dotýkat se světa, ztratí to, co z nich dělá lidi.

Možná jednou někdo najde tento starý sešit a řekne, že to byla dobrá doba a ucítí vůni starého inkoustu. A snad si vzpomene, že i v době robotů a umělé inteligence má své místo i něco obyčejného - lidské srdce.