Až se bude psát rok…2085 - Justýna Zacharová - (ASB-K4)

Sedím na lavičce u starého jezírka. Zázrakem přežilo všechny ty moderní přetavby a novodobé plány města. Všude kolem tiché silnice, auta už totiž nejezdí, jen tiše kloužou ve vzduchu. Dron nad hlavou mi právě doručil snídani. A přesto mi něco chybí.

Dnes jsem po dlouhé době navštívila dům, kde jsem vyrůstala. Překvapilo mě, že vůbec ještě stojí. Otec mi kdysi říkal, že zdi mají paměť. Vstoupila jsem dovnitř a skutečně jsem měla pocit, že mě dům poznal. Dveře pořád vrzaly stejně jako dřív. Když jsem otevřela okno ve svém starém pokoji, ucítila jsem známou vůni listí, hlíny a vzdálených vzpomínek.

Vešla jsem do staré, oprýskané kuchyně a všimla jsem si několika roztrhaných dětských výkresů. Možná je tam někdo zapomněl před lety. Barvy vybledly, ale na jednom byl nakreslený náš dům a naše rodina, všichni jsme se drželi za ruce a smáli se. V tu chvíli mě přepadla zvláštní nostalgie. Přemýšlela jsem, jak moc jsme všichni toužili po štěstí… Kolem nás už totiž pomalu začínal náš starý tehdejší svět mizet. Vzpomínky se mi vrátily a cestou zpět jsem se vracela pomalu. Nechtělo se mi hned vracet zpátky do ticha svého současného bytu, kde mě místo lidí vítá jen umělý hlas domácího systému. Pozorovala jsem kolem sebe svět – technicky dokonalý, ale lidsky tichý. Všichni někam spěchají, každý si vystačí sám se sebou, sluchátka v uších, pohled do prázdna. Kolik se toho změnilo? Co zůstalo? Možná opravdu už jen vzpomínky.

Zamířila jsem ještě k jezírku. Panuje zde ticho, ale ne prázdné. Sedí tu pár starších lidí s malými dětmi, které si hrají bez techniky, jen s klackem a pískem. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že něco z toho starého světa ještě zůstalo. Čas se sice posunul a svět se změnil, ale věřím, že uvnitř jsme my lidé pořád stejní. Pořád chceme, toužíme být s někým, cítit blízkost, slyšet opravdový smích, ne jen jeho nahrávku.