Až se bude psát rok… - Laura Balážová - (ASB-K4)

Je rok 2085, je mi 75 let, mám dvě děti a čtyři vnoučata.

Ráno mě vzbudí klepání, jsou to moje děti a vnoučata. Přivítám je, děti si šly hrát na zahradu, my dospělí sedíme u stolu. Dětem přichystám snídani, odnesu jim to na zahradu, pak začnu připravovat oběd. Mezitím co se vaří oběd, sednu si ke stolu, kde si povídám, směji se se svými dětmi. Když dodělám oběd, naobědváme se. Sklidím ze stolu a hned se vydáme na procházku, děti běhají a smějí se. A já mám radost, že jsme všichni spolu. Děti odjely a vnoučata si nechávám přes noc. Vykoupu je, navečeříme se, převleču do teplého pyžamka, připravím horkou čokoládu a sušenky, sedneme si ke krbu, ať je nám teplo. Dětem popovídám, jaké to bylo za mého mladí, že to nebylo jako teď. Všechno bylo jiné. V době mého mladí bylo hodně nemoci, lidé byli zlí. Nyní jsem ráda, že je mám, děti i vnoučata, a to je vše, co potřebuju. Povídám jim o tom, co jsem zažila, co jsem poslouchala za hudbu, o mých kamarádech, o jejich rodičích. Děti při tom usnuly, tak jsem je uložila do postele. Půjdu připravit těsto na koláče, aby měly dobrou snídani.  

Ráno mi zazvonil telefon a byla to má nejlepší kamarádka, se kterou jsme si roky nevolaly. Zavzpomínaly jsme si, zasmály se. Domluvily se, že se střetneme. Děti se vzbudily, na stole je čekala snídaně, při tom se koukaly na pohádku, kterou jsem sledovala jako malá. Děti jsem oblíkla a za chvíli si je vyzvedli jejich rodiče. Přišla moje kamarádka, povídali jsme si a uvědomily si, jak rychle ty roky utekly a všechno se změnilo, děti vyrostly a my už nejsme ty děti ze zakládky, jsme maminky a babičky.

Čas je vzácný nepromarněte ho se špatnými lidmi.