Až se bude psát rok… - Tereza Čápová - (ASB-K2)

Píše se rok 2085 a mně je dvaasedmdesát let. Žiju v Norsku, v zemi plné hor, lesů a sněhu. Bydlím v malém chytrém domku u moře a téměř každý večer vidím polární záři. V mé vlasti je spousta moderních věcí, jako jsou třeba létající auta. Města velmi čistá, všechno je ekologické. Nádhera! Svět se změnil od doby, kdy jsem byla malá holka.

Ráno mě budí můj osobní robot, zvládne mi připravit jídlo, ale musím mu sdělit, co si přeji a co nechci. Nemusím nic dělat. Jen odpočívám a čekám na jídlo. Pomáhá mi také uklízet a pere i prádlo. Jsem už trochu starší. Kdysi by mi musely pomáhat děti a vnoučata, ale současná technologie je tak vyspělá, že jejich pomoci není potřeba. Přesto mě občas navštíví.

Ve škole už dnes učí jenom roboti. Pamatuji si, že jsme psávali úkoly do sešitu, když jsem byla holčičkou. Dnes už děti píší všechno na speciální chytré podložky. Ty dokonce samy opravují chyby.

Má rodina, děti i vnoučata, žijí v Dubaji, ale každý den se vidíme prostřednictvím 3D volání. Je to, jako by všichni stáli přímo přede mnou v obývacím pokoji. Jen obejmout je nemohu.

Už pár let lidé trvale obývají planetu Mars, bydlí ve skleněných kopulích, pěstují rostliny, chovají živočichy, vyrábějí si vše, co potřebují k životu. Mnozí z naší Země tam létají trávit dovolenou.

Někdy si říkám, že svět je dnes rychlejší a trochu chladnější. Lidé se sice mají líp, mají víc peněz i času, ale občas zapomínají na obyčejné věci, jako jsou třeba jen tak se smát a povídat si nebo sedět kolem ohně a zpívat písničky.

I když mám kolem sebe hodně chytrých pomocníků, občas si postesknu, chybí mi totiž staré časy prožité v České republice, mé někdejší domovině. Přesto doufám, že svět na Zemi zůstane krásný a že lidé nezapomenou na to, co je opravdu důležité – na rodinu, lásku a přátelství.