Babička Eliška - Michal Struminský (GP-K3)

5. prosince 2021, Michal Struminský

1950, Vyškov, pondělí

Ahoj, moje jméno je Eliška. Můj tatínek je voják a profesionální stavař. Říkal mi, že kdykoli by dostal za úkol novou stavbu kdekoli v Česku, museli bychom se tam přestěhovat. Já jsem mu říkala, že mi to vůbec nevadí, že alespoň uvidím nová místa a poznám nové kamarádky. Dneska byl můj první den školy. Musela jsem psát pravou rukou, a to mi nejde, protože jsem levačka. Jestli mě u toho soudružka učitelka přistihne, bude zle. V této škole jsou třídy rozdělené na chlapecké a dívčí, a tak jsem ve třídě pouze s holkami.

195, Uherské Hradiště, středa

už jsme se přestěhovali do Uherského Hradiště. Doufala jsem, že se tady můj problém s psaním levou rukou zlepší, ale je to tu pořád stejné. Ve škole se nás zeptali, čím chceme být, až vyrosteme, mně to nebylo vůbec jasné, Ale říkala jsem si, že když se budu dobře učit, určitě si najdu i dobrou práci. Taky jsem ztratila moje pero. Kalamář mi zůstal v dírce v lavici, ale pero jsem nenašla.

1952, Praha, sobota

Dneska jsem jela kroužek v Domě dětí. Tam je to moc baví. Jsem ráda, že tam můžu být alespoň dva dny v týdnu. Doma není co dělat. Minulý týden to bylo taky super, když jsme si s kamarádkami hrály na hřišti a pak mi ukázali, jak už mají svoje míčky. Doufám, že je v hračkářství už brzy budou mít, abych si jeden taky mohla koupit.

1952, Praha, pátek

Už umím psát pravou rukou, ale škaredě. To už snad nikomu vadit nebude. Přiběhla za námi sousedka, že v nedalekém hračkářství mají míče! Maminka mi na jeden dala peníze a já jsem běžela do hračkářství s nadějí, že na mě ještě nějaký zbyl. Když jsem tam asi po půl hodině přiběhla, mohlo tam být přes sto lidí. "Tolik lidí", řekla jsem si. Snad na mě ještě nějaké zbude. Fronta ubývala a můj strach se zvětšoval. Když na mě přišla řada, prošel kolem mě pán a říkal, že jim zbyly už jen maličké. Jeden jsem si koupila. Byl v takové barevné síťce. Mám z něj hroznou radost, spolužáci mi budou určitě závidět.

1956, Ostrava, neděle

Dneska jsem přemýšlela nad tím, jak to může vypadat v budoucnu. Jestli si budeme moct hrát venku bez dozoru rodičů nebo nějakého dospělého. Mohlo by se i změnit to, abychom mohli za hranice Česka. Vím, že se to nesmí, ale moc by mě zajímalo, jak to tam vypadá. Teď si uvědomuji, že většina vět, které slyším doma, končí na: Nikde To Neříkej. 

2021, Ostrava, pondělí

Dnešní doba je jiná než doba mého dětství, což vůbec neznamená, že je horší, spíše naopak. A nemá smysl hledat rozdíly. Myslím, že pro každého kluka nebo holku je to jeho dětství prostě nej! A je jedno, jaký rok se zrovna píše.

Tato prezentace používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tímto souhlasíte.