Co bude za 50 let? - Sára Schmidtová - (ASB-K4)

Někdy se bojím přemýšlet o tom, jak bude svět vypadat za padesát let. Změny přicházejí tak rychle, že mám pocit, že už ani nestíhám žít přítomností. Každý den přináší něco nového, technologie, které měly zůstat snem, se stávají samozřejmostí. Svět běží kupředu a já běžím s ním, i když někdy ani nevím proč. A v tom všem mám občas strach, že se zapomenu radovat z maličkostí. Z vůně deště. Z rozhovoru, při kterém se nemusí nic dokazovat. Z obyčejného ticha, které mě učí poslouchat samu sebe.

Představuji si ráno v roce 2075. Slunce už nevyhlížím z okna, přizpůsobuje se mojí náladě. Místo ruchu města slyším jen tichý šum programů, které řídí všechno kolem mě. Lidé už téměř nevycházejí ven, protože svět si mohou vytvořit takový, jaký chtějí. Stačí pár kliknutí a mám nebe, moře nebo les. Dokonalý svět bez chyb, bez nepohodlí. Ale možná právě v tom je mé největší zklamání, že už mě nic nepřekvapí. Že všechno bude krásné, jen ne skutečné.

Pamatuji si, jak mi babička kdysi říkala, že radost má cenu jen tehdy, když není samozřejmá. Že čekání dává věcem smysl. Dnes už skoro na nic nečekám. Všechno získám rychle, okamžitě, bez námahy. Kliknu a mám. Vyhledám a vím. Ale někdy mám pocit, že čím víc možností mám, tím méně skutečně prožívám. Možná jsem si zvykla žít snadno, a právě tím ztrácím chuť žít naplno.

Když se dívám na děti, které vyrůstají s obrazovkami místo knížek, přemýšlím, jestli si budou pamatovat, jaké to je být venku a prostě jen běžet, dokud nedojde dech. Jestli někdy ucítí ten zvláštní klid, který má papír, když na něj píšou tužkou. A jestli jednou pochopí, že některé věci prostě nelze vypnout, přeskočit ani přehrát znovu. Právě to je dělá skutečnými.

Možná bude svět za padesát let čistší, dokonalejší a dokonce spravedlivější. Možná konečně pochopím, že planeta Země není můj majetek, ale domov. Ale i kdybych dokázala vyřešit všechny problémy světa, nebude to mít cenu, pokud zapomenu být člověkem. Pokud se přestanu dívat lidem do očí a místo slov budu posílat jen emoji. Pokud si místo objetí zvolím pohodlí vzdálenosti. Budoucnost může být nádherná, ale jen pokud v ní zůstane i kousek současnosti. Ten lidsky nedokonalý a opravdový.

Představuji si, že jednoho dne půjdu po ulici, kde budou svítit obrazovky, létat drony a kolem mě poběží stálý proud informací. A mezi tím vším se na mě někdo prostě usměje. Ne proto, že musí, ale proto, že chce. A v ten okamžik pochopím, že tohle je to, co nikdy nesmí zmizet. Lidskost. Schopnost cítit, chápat a být spolu. To je ten zázrak, který žádná technologie nikdy nepřekoná.

Nevím, jaký bude svět za padesát let. Možná budu žít v městě plném světel, kde se všechno ovládá dotykem a nic už není náhoda. Možná se budu bát vyjít ven bez masky. Ale doufám, že ve mně zůstane něco, co se nedá nahradit. Touha dotknout se, smát se, vnímat, cítit a milovat. Protože všechno ostatní se může změnit, ale dokud zůstanu člověkem, pořád bude naděje. A možná právě to je odpověď na otázku, co bude za padesát let. Určím to já. Bude to takové, jaká budu já.