Deník kosmonautky - Magdalena Zendulková - (ASB-K3)

14. října 2076

Na naší vesmírné stanici Aetheris B51, kde cestujeme po vzdálených galaxiích pomocí technologie Kvantového Skluzu, se dnes vydáme do galaxie Virellia. Mým úkolem je objevit život--ne ten co je na Zemi…ale něco jiného, něco co přesahuje naše lidské chápání. Věřím, že něco takového existuje. A já to najdu.

15. října 2076

Virellia je jiná, tichá, jakoby se tu čas zpomalil. Mlhovinou B612, kterou jsme právě prolétli, prostupují paprsky hvězd. Musela jsem si upravit vizuální filtraci helmy, jinak bych oslepla. Vše to bylo tak fascinující, bylo to jako sen. Jakoby se vesmír pokusil komunikovat.

Dostali jsme se k první planetě-MOLLY.

Povrch je pokrytý šedavým prachem, který se při každém kroku zvedá a pomalu se snáší zpět. Jeho složení je zvláštní – obsahuje mikročástice, které reagují na statickou energii. Okolo bylo pár skal a nějaké kopce. Našla jsem také zvláštní hmotu – průsvitnou, téměř jako ztuhlý gel. Nejeví známky života, ale mění tvar podle teploty. Musím si vzít vzorek sebou na Zemi, abych ho tam mohla pořádně prozkoumat. A tak si vytáhnu speciální nářadí určené  na podobné případy. Vezmu si naběračku a opatrně si vzorek gelu schovám do skleněné ampulky.

Všude klid. Ale něco mi říká, že planeta si pamatuje víc, než ukazuje. Můj tým zatím měří teplotu, zkoumá prach a snaží se zjistit a zapsat si co nejvíc informací.

Já se pokouším najít nějakého živočicha, stvoření co by prokázalo život…. nikde nic…jen prach, ticho a klid.

Zítra prozkoumáme další planetu-planetu Sagan. 

16. října 2076

Dnes jsme opustili povrch planety Molly. I když fascinující, neukázal žádné známky života. A přesunuli jsme se na Sagan. Povrch je odlišný. Tmavě rudý, pokrytý jemnou vrstvou kovového prachu, který se pod světlem třpytí jako popel. Atmosféra je řídká, ale stabilní. Senzory ukazují vysokou koncentraci železa, niklu a neznámého prvku, který reaguje na magnetické pole. Při průzkumu jsme narazili na zvláštní kamenné útvary – vysoké, tenké sloupy, které se zdají být přirozené, ale jejich rozmístění je až podezřele pravidelné. Beata tvrdí, že by mohlo jít o výsledek dávné sopečné aktivity, ale já si nejsem jistá.

17.října 2076

Opouštíme druhou planetu-Sagan a vydáváme se na poslední planetu galaxie Vinella, vydáme se na planetu Delli. Je okouzlující. Má světle modrou barvu. Její povrch je pokrytý vysokým množstvím metanu a mikroskopických krystalů, což způsobuje modré zbarvení. Planeta je obohacená neznámými, kouzelnými minerály, na které když dopadnou paprsky slunce, objeví se jemné barvy duhy.

Rozhodnu se pokračovat v prozkoumávání planety, zatímco můj tým zkoumá průsvitné krystaly. Po několika hodinách zkoumání planety, jsem narazila na malý bublající potůček. Voda byla čirá, tak čistá že jsem v ní viděla svůj odraz. Najednou jsem si všimla něčeho úchvatného. Nad vodou poletuje jakýsi hmyz-něco mezi vážkou, světluškou a pavoukem. Je to tak zvláštní….zcela neznámý druh. Konečně život. Chvíli jsem na něj jen tak koukala a obdivovala jak něco tak fascinujícího mohl vesmír stvořit.

Vzala jsem si AXY692 — přístroj, který dokáže rozpoznat jakéhokoliv, živočicha rostlinu nebo i známku života. Zvláštní druh hmyzu si vyfotím, ale nic tam není...žádné informace ani záznamy. To potvrdí mou domněnku — že toto stvoření je dosud neobjevené. Vyndala jsem si ampulku a opatrně jsem ho tam nachytala. Radši jsem jich vzala víc…pro jistotu.

18.října 2076

Opouštíme planetu Delli. Vzorky jsou bezpečně uloženy: krystaly, průsvitný gel, kovový prach… a hlavně ta malá ampulka s neznámým hmyzem.

Všichni jsme si nastoupili do Modulární vesmírné lodi AstraNova X-7. 

Povzdechnu si. Je mi líto že už musíme jet zpět na Zemi. Tady je to tak….fascinující a dech beroucí. Všechny mlhoviny, hvězdy, dokonce i prach. 

Dostaneme pokyny zajít do své kabinky a odpočinout si. Prostor je malý a uzavřený. Na stěně je připevněný spací vak. Nasadím si klapky na oči a jdu spát.

25. října 2076

Konečně jsme dorazili domů — na planetu Zemi. Přistání proběhlo hladce. Jsem ráda, že už jsem tu, ale…..cítím zvláštní smutek…něco jako stesk.

Nemůžu se zbavit pocitu, že ten hmyz změní svět. Uvidíme……….

26. října 2076

Hned jsme jeli do laboratoře, předat všechny informace a vzorky.

Laboratoř je plná zkumavek, ve kterých bublají všelijaké barevné tekutiny. Také je tu dost mikroskopů, teleskopů a elektroforéz.

Přivítal nás usmívající se pán v bílém plášti a s ochrannými, laboratorními brýlemi na očích. Všechny vzorky pečlivě uložil. Zítra začnou první testy.

27. října 2076

Rozdělili jsme si úkoly a začali jsme. První skupina zkoumala krystaly z planety Deli. Druhá skupina zkoumá kovový prach ze Saganu. Já se svou skupinou jsme se pustili do zkoumání světlušek, jak jsme dali název objevenému hmyzu. 

Dali jsme pár jedinců do sterilní komory a přinesli jsme jim tam na plastových táccích – vodu, rostliny, maso a taky salát a čekali jsme. Počkali jsme deset minut, ale pořád nic nejedly…..jakoby čekali na něco jiného. Už jsme to chtěli odnést, ale najednou se vrhli k miskám…...nežraly maso, rostliny ani salát….pustili se do plastových misek! Během pár minut z misky nezbyl ani kousek. Byly jsme v šoku. Zdá se, že ten hmyz se živí vším co je pro nás odpad, všechno, co lidé vyhazují – plasty, toxické zbytky, dokonce i kusy kovu. To, co nám škodí, jim chutná. 

Nikdo z nás tomu nemohl uvěřit. Možná jsme právě objevili něco, co by jednou mohlo změnit celý svět.

Tak tu teď sedím a dopisuju poslední větu tohoto deníku.

Byla to dlouhá cesta, a přesto už vyhlížím další dobrodružství.

Mise splněna.