Já, Kristýna, za 60 let - Kristýna Prusková - (ASB-K4)

Píše se rok 2085. Probouzí mě tichý šum domácího asistenta, který hlásí, že venku prší, ale teplota je příjemných dvacet stupňů Celsia. Okno se samo zatemní, aby mě nerušilo světlo, a z kuchyně se line vůně čerstvě připravené kávy z robotického vařiče. Pomalu vstávám – přece jen, po šedesáti letech tělo není, co bývalo.

Když jsem byla mladá, smáli jsme se představám o robotech a umělé inteligenci. Věřili jsme, že nás jednou ovládnou, nebo dokonce i zničí. Nakonec se však ukázalo, že právě technologie sehrály klíčovou roli v záchraně světa.

Dnes už nikdo neřídí auto. Centrální síť řídí dopravu, zaznamenává každý pohyb. Domy se neopravují ručně, málokdo si sám uvaří i obyčejnou kávu. Dokonce i městské stromy mají své senzory a podle potřeby se samy zalévají.

Můj den obvykle začíná připojením do virtuálního prostoru. Tam pracuji – učím mladé lidi historii „předdigitálního věku“. Vždycky se smějí, když jim vyprávím, jak jsme psali na klávesnici, čekali celou minutu, než se přehraje video, nebo stahovali hru skoro celé odpoledne. A hlavně – že nebylo běžné učit se přes počítače. Seděli jsme v lavicích a bez svolení jsme nesměli ani vytáhnout mobil. Snažím se jim předat, že technologie jsou skvělé, ale jen pokud zůstávají v našich rukou, ne naopak.

Odpoledne chodím na procházky. Většina lidí používá osobní drony, já však dávám přednost chůzi. V parcích rostou stovky stromů. Dnes už nerozlišujeme lesy listnaté či jehličnaté – mluvíme o lesích živých a umělých. Občas si sednu na lavičku a rozhlížím se. Park je plný lidí, ale svět už není jako dřív. Každý se uzavírá do svého virtuálního světa. Nikdo si nekope s míčem, nikdo se neprochází s kamarádem jen tak. Jedinou společností mnohých je AI asistent nebo robot.

Večer stojím na terase a dívám se na město. Září tisíci světly a barvami. Nad hlavou mi tiše prolétají doručovací drony. Všechno je jiné než kdysi, a přesto je to pořád náš svět. Často přemýšlím, kam se lidstvo posune za dalších padesát let. Možná dokážeme přenášet vědomí z těla do těla. Možná budeme žít na jiné planetě. Možná… Těch změn se už nedožiju, ale baví mě představovat si, kam až dojdou příští generace. A doufat, že v lidských bytostech zůstane alespoň kousek skutečné lidskosti.

Pomalu se snáší noc – tichá, klidná, obklopující. V mém domě se zhasínají světla a robotický asistent mi přeje dobrou noc. Ležím a přemýšlím, kolik snů z dětství se mi splnilo. Usmívám se. Možná jsem se tehdy mýlila, když jsem si představovala budoucnost jako chladnou a odcizenou. Došla jsem k závěru, že i v roce 2085 má člověk stále srdce. Živoucí, bijící srdce. A to je něco, co nám žádná technologie nikdy nenahradí.