Můj den v roce 2072 - Ivo Car - (ASB-K2)

Začíná nový den. Otevřu oči a vidím bílý strop mé ložnice. Posadím se. Můj robot vejde dovnitř a zeptá se mě, jestli jsem se dobře vyspal. „Hmm, dobře,” řeknu. „Uděláš mi prosím kávu? A kolik máš baterie? Nezapomněl ses dát nabíjet?” zeptám se ho. „Nebojte, v noci jsem byl v nabíječce od 10:30 do 7:15 a mám 93 procent baterie.” „Děkuji za informaci. A ta káva bude kdy?” „Za jednu minutu a dvacet tři sekund,” odpovídá mi. Kouknu se do telefonu, kde mám tapetu Marsu. Čas ukazuje 7:42 a datum 15. září. Odložím mobil a robot mi přiveze kávu, kterou položí na noční stolek. Hned ji vypiju. „Děkuji. A mohl bys mi udělat ještě ovesné vločky na snídani a dát je na stůl v kuchyni?” Robot odsouhlasí příjem pokynu a odejde do kuchyně. Vstanu, vezmu si tepláky a jen co si sednu ke stolu v kuchyni, už se mi nese miska se snídaní. Poděkuju a rovnou začnu snídani jíst. „Chci vám připomenout, že máte zítra narozeniny,” pokračuje robot v rozhovoru a přitom zapíná myčku. Poděkuju mu a sleduju, co všechno robot dělá. Právě prochází zprávy. Některé ignoruje, jiné blokne a na zbytek odepíše jednoduše jako ne nebo třeba ok. Je šílené, jak je teď AI vyspělé. Potom robot vezme misku i lžíci a dá ji na linku. „Robote?” oslovím ho. Následuje rychlá odpověď: „Ano?” Rovnou tedy pokračuju: „Zlevnili nebo zdražili dovolenou na Měsíc? A co na Mars?” Během vteřiny projde dostupné informace a hned mi hlásí: „Na Měsíc ji zlevnili o 2 150 korun s ubytováním v hotelu na dva týdny. Na Mars ji zdražili o 5 000 korun na stejnou dobu, s bonusovou lázní na jednu hodinu.” „Nebude náhodou stát ta dovolená na Mars už 125 000 korun?” ptám se překvapeně. Robot bez zaváhání potvrdí: „Stojí přesně 130 250 korun na dva týdny a dostanete bonusovou lázeň na hodinu.” Ještě si to musím nechat projít hlavou…

Vstanu od stolu, vezmu si džíny a jdu do garáže. Přijdu k mému létajícímu autu a nastoupím do něj. Na displeji zmáčknu tlačítko, abych zapnul motor. Auto se mírně zvedne do výšky asi 20 cm. Na displeji kliknu na ikonu s bránou a ta se okamžitě otevře. Mírně šlápnu na plyn, nastavím výšku na 10 metrů nad zemí a auto do této výšky automaticky vzlétne. Kouknu se nahoru a vidím ve výšce 50 metrů nad zemí  středně silný provoz. Pod touto hranicí jsou v různých výškách různě silné pásy aut, které vedou lidi do práce, do obchodů či bytů. Přeřadím na dvojku a nastavím výšku na 50 metrů, abych se potom mohl dostat do pásu ve sto metrech nad zemí. Vidím různé modely létajících aut - Škoda, Audi… Nastavuji výšku na 100 metrů nad zemí a přeřadím na trojku. Auto se začne pomalu zvedat a já se na chvilku mrknu dolů. Ve sto metrech  zapnu autopilota. Kouknu do mobilu a začnu si číst zprávy a odepisovat na ně. Displej zapípá a informuje, co se děje. Píše mi, že se autopilot vypne za pět sekund, protože jsme už poblíž práce. Chytám volant a připravím se na přistávání. Na displeji se objeví hláška, že autopilot byl vypnut a musím převzít řízení. Snížím výšku na 75 metrů, odbočím doprava, doleva, bouračka, no super… Takže dolů a doprava, zpátky nahoru, doleva a už vidím parkoviště.

Přistanu na něm a zaparkuju. Jsem ve výšce asi 75 metrů nad zemí a když vystoupím z auta vidím, jak se k parkovišti přisunuje plošina, abych mohl dojít do práce. Hlavní místnost je docela dost velká. Jsou v ní jednotlivé kanceláře a různé místnosti pro různé účely. Vejdu do své kanceláře, sednu na židli, vezmu si brýle pro virtuální realitu a dám si je na oči. Moje práce je vlastně opravovat kódy, a taky je tvořit. Popisuju to dost zjednodušeně, protože kdyby jste měli poslouchat celý můj pracovní den, tak byste zemřeli nudou… Teď jenom zlepšit grafiku a mám hotovo. Jo, mám hotovo! Odložím virtuální brýle, vstanu a odejdu z kanceláře. „Tak zítra, na shledanou,”  rozloučím se s recepční. Otevřu dveře, vyjdu na parkoviště, nasednu do auta, nastartuju a letím domů.

Přijdu k hlavním dveřím a když přiložím kartu, abych odemkl a otevřel dveře, tak mi přístroj hlásí, že je odemčeno. „Kdo sakra může být u mě doma?“ divím se. Když otevřu, slyším: „Děda!“ A už vidím Iva a Elišku, moje vnoučátka, jak běží ke mně. „Co tu děláte?“ ptám se překvapeně a mezitím mě Ivo a Eliška objímají. „Děti chtěly přijet, tak jsme tě překvapili,” řekne můj syn Ivo. „Aha,” řeknu a začnu si sundávat mikinu a další věci. Když si sundám i boty a vejdu do kuchyně, tak přijde robot polepený barevnými papírky. „Co se stalo robotovi?” zeptám se a můj syn mi odpoví: „Děti si všimly robota a už nebylo cesty zpět.” „Jo, chápu,” řeknu. „Nedáš si kávu?” „Ne, asi ne,” řekne můj syn a odejde do obýváku. „Co jste tu mezitím dělali?” zeptám se. „Děti si hrály s robotem a vytáhly nějakou deskovku. A já jsem odepisoval na emaily přes mobil.” „Aha, chápu. Co, děti? Zahrajeme si něco?” zavolám na ně. „Jo! Monopoly! nebo UNO!” křičí radostí. Rozhodnu se tedy pro UNO a jdu ho připravit. Právě když dohráváme čtvrtou hru, tak můj syn zavolá: „Tak už musíme jít, děti.” „Ach jo!” vzdychne si Eliška. „Děti, vždyť je pozdě,” vidím na hodinkách čas 19:16. Ale malému Ivoškovi se domů nechce a hned zjišťuje, kdy zase budou moct přijet. „Nevím, až vám to táta dovolí.” „Ach jo, to bude za dlouho,” řekne Eliška a začne se obouvat. Všichni se  oblečou a odejdou.

Potom co zamknu dveře, přijdu za robotem, sundám z něho papírky a rovnou se ho zeptám: „Uděláš mi prosím večeři? Chtěl bych tři topinky s máslem a džemem a k tomu kakao.” Robot hned začne vytahovat toustový chleba a chystat mi večeři. Přijdu do obýváku a sednu si na sedačku. „Večeře je hotová,” řekne po chvíli robot a položí na stůl tři topinky pomazané máslem a džemem a za okamžik mám na stole i kakao. Po jídle už jen dojdu do koupelny, kde udělám svou večerní hygienu, a úplně unavený padnu do postele.

Pozn.: Záznam byl zapnut v 7:41 a vypnut v 20:34. Záznam byl zaznamenám senzory na spáncích a byl upraven, zkrácen a přepsán robotem iRobot 16 pro pomoc v domácnosti. Záznamy jsou uloženy ve sbírce iRobota 16, osobním disku, v archivu uživatele WSAD-0254136789 a na spánkový senzorech.