Náhled do budoucnosti - Klára Lichá - (ASB-K3)

„Mami, tak já teda jdu, jo?” „Ano, zlato, užij jsi to.“ Po krátkém protáhnutí jsem vyběhla. Doběhla jsem k rozcestí, u kterého vždy odbočuji doprava, ale dnes jsem chtěla prozkoumat něco nového, tak jsem odbočila do leva. Nové místo na můj ranní běh, říkala jsem si, ale najednou jsem viděla podivné záření. Doběhla jsem k tomu zvláštnímu místu a zjistila jsem, že je to portál.

Nevěděla jsem, kam mě to může dostat. Pomalu jsem vešla dovnitř. Chvíli mě to vevnitř drželo, ale po chvíli mě to vyhodilo ven. Pomalu jsem se začala zvedat ze země, když jsem se zvedla, tak jsem viděla jenom prázdnou pustinu s několika kulatými hradbami kolem mě. Vypadalo to jako hradbová kola. Bylo jich celkem pět. Netušila jsem, kde můžu být. Možná na jiné planetě, v minulosti nebo dokonce v budoucnosti. Než jsem se vůbec stačila pořádně rozhlédnout, kolem mě se sjelo asi deset robotů. Začali mě strkat do nějaké klece a odvezli mě do takové obrovské budovy.

V té budově bylo plno malých cel, ve kterých byli další lidé. Vypadalo to tam jako v nějakém divném vězení. Zavřeli mě do jedné z těch cel. Nějakou dobu jsem tam pobyla. Nevěděla jsem, co bude dál a jestli se vůbec dostanu ještě někdy domů. Byla jsem tam zavřená asi dva dny. Když jsem zoufale ležela v posteli, najednou jsem uslyšela hlas obrovské tabule, ze které se ozvalo „Olivie Hartová, devatenáct let, rok narození 2006.“

Při zvuku tabule roboti zbystřili a já nevěděla, co dělat, měla jsem tolik otázek: „Odkud znají mé jméno?“ „Jak ví, kdy jsem se narodila?“ V tu chvíli mi došlo, že jsem asi o 200 let v budoucnosti a zpanikařila jsem. K mé cele přijeli tři roboti a odtáhli mě do jiné místnosti. V místnosti bylo křeslo, kde jsem si měla sednout. Roboti mě ke křeslu připoutali a najednou jsem cítila strašnou bolest v hlavě. Zavedli mi takové kolečko do hlavy, ve kterém byl malinký čip. Čip jim ukazuje mou polohu a roboti mě tak mohou kontrolovat, ovládat a bránit mi v tom, co nechtějí, abych dělala. Po chvíli mě odpoutali z křesla a pustili ven.

Snažila jsem se najít ten portál, chtěla jsem jít domů. Konečně jsem ten portál našla, řekla jsem si po dvaceti minutách hledání. Vstoupila jsem do něj, vypadalo to stejně jako předtím. Byla jsem planá naděje, že se dostanu zase zpátky domů. Portál se otevřel a vyhodil mě zpátky tam kde jsem byla. Zatracený čip! Čip mě nepustil přes portál. Do očí se mi nahrnuly slzy, nevěděla jsem co dělat. Nechtěla jsem se stát otrokem robotů a AI. Chvíli jsem se procházela po okolí, ale nikde nic nebylo. Došla jsem zpátky k budově, kde mě roboti předtím odvezli. Podle čipu mě rozřadili do jedné z těch pěti kolonií.

Dovezli mě před obrovskou bránu kulaté hradby. Pomalu se začaly otevírat dveře. Strčili mě dovnitř a já myslela, že jsem spadla do jiného světa. Všude byly obrovské moderní a vysoké budovy. Na autech se už nejezdilo, každý se díky čipu mohl teleportovat, ale ne pryč z hradeb jenom uvnitř. Zvenku hradeb to vypadalo malinké, ale když jsem stála u brány bylo to obrovské. Roboti za mnou zavřeli bránu a já se vydala na průzkum nového světa. Potkala jsem mnoho lidí, kteří se sem dostali podobně jako já.

Po celém dni mi pořádně vyhládlo. Hned za rohem byl obchod. Otevřela jsem dveře a spadla mi brada. Bylo to úplně jiné než u nás v našem světě. Asi se mi to líbilo trochu víc. Všechno bylo moderní, místo normálních zdí byly skleněné zdi a tolik druhů různého jídla. Nestačila jsem se divit. Popadla jsem croissant s pistáciovou náplní a oříškovým posypem. Šla jsem k pokladně „Tady se neplatí penězi“ ozval se robot u kasy. „Přiložte svůj čip na zadní straně hlavy.“ Přiložila jsem čip a opravdu to fungovalo. Když jsem se chystala odejít z obchodu, najednou se přede mnou objevila silná záře. Vyhodilo to na mě nějakého člověka. Upadla jsem na regál s kyselými okurkami a ostatními zavařeninami.

Všechno to popadalo a rozbilo se to. Ze země se zvedl docela pěkný kluk. „Jsi v pořádku?“ „Ano, jsem.” Podal mi ruku a pomohl mi se postavit. „Omlouvám se, jsem tady celkem krátkou dobu a ještě se tady tomu všemu učím, třeba jak zacházet s teleportací. „Ty jsi tady také nový? Já jsem asi pře půl hodinou vstoupila támhletou bránou.“ „Ano, už jsem tady asi dva dny.“ Z ničeho nic po nás začal řvát robot, který seděl u kasy. My se jen začali smát a odběhli z krámu. Procházeli jsme se asi ještě hodinu po městě a dozvěděla jsem se plno nových věcí. Třeba to, že se jmenuje Lukas, je mu dvacet dva let a dostal se sem skoro stejně jako já.

„Ahoj, to jsem já asi po třech měsících v tomhle novém světě. S Lukasem náš vztah pokročil o docela velký level, po měsíci jsme se dali dohromady a teď žijeme na vrcholku nádherné prosklené budovy porostlé zelení. Sice náš život ovládají trochu roboti a nemůžeme například ven z hradeb, ale i tak se nám tady líbí.”