https://www.traditionrolex.com/26
https://www.traditionrolex.com/26
Petr Bezruč - 150 let - K3: Marie Cecilie Švecová | Balónek

Petr Bezruč - 150 let - K3: Marie Cecilie Švecová

4. června 2017, Marie Cecilie Švecová

Můj příběh

Všichni říkají, že největší pouto je mezi dítětem a  rodičem. Já tento názor až tak nesdílím. V loňském roce jsem navázala vztah s mým někdejším nejlepším přítelem.

Je z Hradce nad Moravicí a vloni dostudoval brněnskou FAMU. Jmenuje se Richard. Pracuje jako hlavní promítač v hradeckém Kině Orion. Bez jeho velké pomoci a vůle by kino zcela jistě zaniklo jako mnoho jiných kin zprovozněných v roce 1927.

V loňském roce (zhruba tak na jaro) jsem se do Richarda zcela bezhlavě zamilovala, ale byla jsem šťastná, protože jsme se viděli v kině skoro každý víkend. Ovšem, troufla bych si říct, že jsem propásla životní šanci. V naší škole byl jeden pěkný a milý kluk, který se o mě docela zajímal, jenže já se tenkrát zabývala někým jiným. Pak mi vše začalo docházet-že je hloupost zamilovat se do sedmadvacetiletého přítele a že jsem propásla tak vzácné a drahé pohledy (možná, nedejbože, i úsměvy) jednoho kluka. Nejsem ovšem taková, abych Richarda kvůli tomuto příběhu nenáviděla. Samozřejmě že jsem probrečela ne jednu noc, ale pak se má  lehce  depresivní nálada vytratila.

Richarda mám stále moc ráda, ale už jinak než vloni na jaře-mám jej ráda jako nejlepšího přítele. A on mě taky. Dokazuje to například nedávná událost z (jak jinak než) hradeckého Kina Orion. Poprosila jsem matčina bratrance Romana (Richardova spolupracovníka) o plakát muzikálu La La Land. Roman nic nesliboval, ba naopak-musí  všechny plakáty archivovat, jelikož jsou malým kinem. Ztratila jsem všechnu naději. Jednou jsme ale přijeli do Hradce a Roman mi řekl, že to s tím plakátem nevypadá tak bledě, protože pro mě má Richard slabost. Následující víkend jsme byli v Kině Orion a Richard mi vtiskl bílou roli svázanou gumičkou do mých roztřesených rukou. Ani nevím, co řekl, vím jen, že jsem se v tu chvíli cítila dobře.

Richard u mě funguje jako antidepresivum. Jednou mě objal a políbil na znamení díků a já jsem (tehdy, kdy jsem bečela po nocích a chodila jako tělo bez duše) cítila absolutní štěstí i v neštěstí. Můj psychický stav se již zlepšil. Jenže s jednou věcí mi ani Richard nepomůže-v hloubi duše se stále trápím kvůli již zmiňovanému a bohužel dokonalému klukovi…

Tato prezentace používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tímto souhlasíte.
https://www.traditionrolex.com/26