Když slova vážila víc než terabajt - Rostislav Němec - (ASB-K3)

Děda Tomáš se právě chystal vstát, když mu jeho robot oznámil, že se chystá uklízet na půdě.
Děda Tomáš totiž nikoho na půdu pustit nechtěl. A měl pro to dost dobrý důvod. Vstal a snažil se zastavit robota, který se tam chystal uklízet. Když děda Tomáš vyšel na půdu, viděl, že robot se do uklízení ještě nepustil. Dříve než mu poručil, že je třeba uklidit kuchyň, někdo zazvonil. Divil se, kdo by to mohl být. Bylo 16. 8. 2085 a jestli zapomněl na nějakou návštěvu, tak ho asi klepne. Děda Tomáš už často zapomínal, ale díky robotovi, kterého dostal od rodiny k Vánocům, mu připomínal všechno důležité — narozeniny, návštěvy, akce atd. Přišlo mu to divné. Kdo to může být? Dobelhal se ke dveřím a otevřel je. Ve dveřích stál jeho vnuk Petr. Byl to dvanáctiletý kluk s modrýma očima a hnědými střapatými vlasy. Stál tam s úsměvem od ucha k uchu. „Ahoj, dědo,“ prohlásil. Za ním stála Petrova maminka Daniela. Děda Tomáš je pozval dovnitř a zeptal se: „Co tady děláte? Já myslel, že přijedete až za dva týdny.“ „Ahoj, tati,“ řekla Daniela. „To jsme měli původně v plánu, ale potřebuju si nutně něco zařídit a potřebuju pohlídat Péťu.“ Děda Tomáš souhlasil.
„Aspoň mi pomůže uklidit půdu,“ prohlásil a podíval se na Petra, který seděl na gauči
s konzolí. Na stolku měl položené sklo, které mu promítalo do prostoru obraz videohry. Daniela se rozloučila a odešla. Děda Tomáš si zašel na záchod a řekl Petrovi, ať odloží tu videohru, že půjdou uklidit půdu. Petr nejdřív trochu protestoval, ale nakonec šel.

Vyšli po schodech a děda Tomáš otevřel dveře. Ocitli se ve střední místnosti o rozloze třiceti metrů čtverečních. Bylo zde tolik věcí! Ale podle Petra všechny nepotřebné. Děda mu podal malou bednu se starými harddisky a několika flashdisky. Po přerovnání půlky půdy zvedl jednu papírovou bednu, na které byl nápis „NEskartovat, osobní věci“. Když se děda prohraboval ve věcech, které tam byly, Petrovi připadalo jejich shromažďování jen proto, aby je nechal zaprášit, zvláštní. Proč děda má půdu s takovým množstvím odpadu? Petr tuto otázku kladl často a děda mu vždy odpověděl stejně: „Tohle jsou vzpomínky, které jsou fyzické a můžeš si je alespoň prohlédnout naživo. Ne ta vaše cloudová úložiště s vašimi terabajty, kde ukládáte každou blbost.“ Petr to trochu chápal a trochu ne. Na půdě u dědy byl naposledy, když mu bylo sedm. Proč si něco neuloží do cloudu? Mezitím děda Tomáš vzal krabici, sedl si na stoličku, kterou našel zaházenou krabicemi. Sfoukl prach, otevřel ji — a jako by ho zaplavila přívalová vlna vzpomínek a nostalgie. Našel tam fotky, pohlednice z táborů a hlavně dopisy, které si psal se svojí holkou, když mu bylo patnáct. Špatně na to viděl, tak se postavil, vzal krabici a řekl Petrovi: „Pojď, chci ti něco ukázat.“

Odešli z půdy, Petr zavřel dveře a běžel za dědou. Posadili se na pohovku uprostřed obýváku a děda na konferenční stolek položil zažloutlou krabici s pomačkaným víkem a s ručně psaným nápisem „NEskartovat“. Děda otevřel krabici a vytáhl velké množství fotek, pohlednic a dopisů. Začal si fotky prohlížet a poté, co si je prohlédl, je podal vnukovi. Petr si je prohlížel jednu za druhou, ale potom mu to nedalo a zeptal se: „Dědo, proč ty fotky máš takhle rozmazané a zažloutlé? Proč to nemáš uložené v cloudu s AI vylepšením?“ Po minutě ticha děda odpověděl: „To víš… k čemu ti je fotka, která je někde nahraná a vylepšená? Je to hezké, když si ji můžeš vzít do rukou a prohlédnout si ji. Je to mnohem lepší než digitální fotka, na kterou si ani nemůžeš sáhnout. A ta úžasná struktura toho starého papíru… Vyvolává to ve mně pocit, jako by se to fotilo včera. V dnešní zautomatizované době jen zmáčkneš spoušť mobilu nebo fotoaparátu a všechno ostatní se udělá samo.“ Petr sice nechápal pointu, ale nechal to plavat.

Při prohlížení další hromady fotek a pohlednic najednou na stůl spadlo něco, co nebylo ani fotka, ani pohlednice. Vypadalo to jako prstýnek, na kterém bylo srdíčko. Petr si ho prohlížel a zeptal se: „Dědo, co je to za prstýnek?“ Děda chvíli přemýšlel a odpověděl:
„To byl prstýnek pro holku, která se mi líbila, ale nikdy jsem jí to nedokázal říct. Byla o hlavu větší a hrozně moc chytrá. Byla to moje první platonická láska. Byla moc hezká, i když ji ostatní neměli rádi kvůli její chytrosti. Chtěl jsem ji pozvat na taneční a mít ji jako partnerku. Přemýšlím… jo, už vím, jmenovala se Markéta. Fotku nemám, ale byla opravdu moc hezká.“ Děda se zasnil.

Po prohlédnutí všech fotek, dopisů a pohlednic všechno uklidili zpět do krabice a odnesli na půdu. Při čekání na maminku, která si pro něj měla dojet autem, se Péťa zamýšlel nad možnostmi moderních technologií. Po dlouhé tiché úvaze došel k názoru, že kdyby dědovi do krabice nezapadl prstýnek, nikdy by si asi už na Markétu nevzpomněl. I když neměl fotku, měl věc, která ho s ní spojovala — a díky tomu byl schopen vybavit si její podobu i pocity, které kdysi cítil. A tohle se u moderních technologií a cloudových úložišť nikdy nestane.