Píše se rok 2080 - Greta Grigoriadu - (ASB-K3)

Jmenuji se Greta Grigoriadu a je mi 67 let. Zrovna nastupuji do svého létajícího auta. Je devět hodin ráno a já se chystám do nemocnice s bolavým kolenem.

Když vzlétnu do vzduchu, letím po naší vzdušné dálnici. Teda abych to upřesnila, dálnice jsou jenom hodně vysoké značky zapíchané v zemi, které ukazují směr, kudy mám letět. Po cestě míjím spoustu digitálních plakátů. „Ach, za mých mladých let byly všechny plakáty papírové a nalepené na billboardech. Kde se ten čas vzal?“ řeknu si a zasním se.

Pokračuji v cestě dál a po chvíli odbočím do zatáčky, za kterou už vidím nemocnici. Přistanu na parkovacím místě, naštěstí aspoň ta se moc nezměnila. Vystoupím z auta a mířím ke vchodu. „Dobrý den, paní Grigoriadu,“ osloví mě zdravotní sestřička. „Dobrý den,“ oplatím jí pozdrav vřelým úsměvem. „Vy jdete s kolenem na operaci, že ano?“ zeptá se mě. „Ano,“ odpovím jí. „Paní Grigoriadu, musím vás varovat, operace bude trvat celé dvě sekundy, ale nemějte strach, nebudete dlouho čekat. Robot Cecil, který vás má operovat, právě skončil s dvoustým padesátým devátým pacientem, takže už můžete vstoupit do ordinace,“ oznámí mi.

Robot Cecil už mě čeká. „Do-brý den, pa-ní Gri-go-ri-a-du,“ odslabikuje mi oslovení a vykouzlí pro mě na monitoru digitální úsměv. „Dobrý den,“ oplatím mu pozdrav také s úsměvem. „Se-dně-te si ta-dy, pro-sím,“ vyzve mě a já si sednu na operační křeslo. Nestačím se ani porozhlédnout po operačním sále, když tu mi najednou robot Cecil oznámí: „Je ho-to-vo!“ Znovu se na mě mile usměje. „Děkuji a na shledanou, pane doktore,“ zvolám na něj ještě ve dveřích. „Ne-má-te zač,“ odpoví rychle ze slušnosti. Rozloučím se také se sestřičkou, která mě ještě polituje a zeptá se mě, jak jsem mohla ty celé dvě sekundy vydržet.

Nastoupím do svého létajícího auta, podívám se na malý monitor a zjistím, že už je devět hodin a pět minut. „To už je tolik hodin?“ pomyslím si. Musím se ještě stavit do Hrušky nakoupit suroviny na sváteční oběd. Je zvláštní, že za celé ty dlouhé roky se název Hruška nepřejmenoval, když se toho od mého mládí tolik změnilo.

Na oběd, jehož příprava trvá opravdu dlouho, si musím vyhradit nejméně deset minut. Plánuji si ho dát se svou dcerou a milovanými vnoučaty dvojčaty, jsou to holčička a chlapeček. Vnoučatům je šest let a právě dneska nastoupila do první třídy, proto ten sváteční oběd. Se synem, který je o rok mladší než moje dcera, se bohužel dneska neshledám, protože jel na měsíc pracovně do Anglie. Obě moje děti jsou velmi úspěšné (prostě po mamince) ve svém povolání, v programování robotů, kteří si dokážou povídat s osamělými lidmi.

Když vstoupím do Hrušky, nevítají mě žádné prodavačky, na které jsem byla zvyklá z dřívějška, zato vidím známé řady samostatných terminálů. Je to hrůza, že ani v místní Hrušce už neobsluhují sympatické prodavačky. „Ach, to se všechno tak rychle změnilo!“ pomyslím si smutně. Před každým regálem se zbožím jsou kódy, jejichž číselné složení je napsáno na papírku, který vyjede z automatu stojícího u dveří. Po vytištění kódu čekám deset sekund, než se poklop regálu sám otevře. Až po jeho otevření si navléknu sterilní rukavice a beru si potřebné potraviny. Vzhledem k tomu, že můj nákupní seznam je dlouhý, strávím zde hodně dlouhou dobu. Po dvou hodinách mám konečně nakoupeno a s odhodlaným výrazem vyrážím k terminálu pro mě velmi komplikovanému. Strávím u něho půl hodiny. Jsem si jistá, že kdyby tady byla se mnou moje vnoučata, zkrátila by se půlhodina na jednu minutu. Z obchodu odejdu s velkou rychlostí. Byla bych sprintovala, kdyby mi to nohy dovolily.

Usednu do svého auta a vzdušnou čarou se vydám domů. Doma si uvědomím, že už je dvanáct hodin a ve tři hodiny má přijít dcera s vnoučaty. Musím ještě uklidit a hlavně uvařit ten oběd. Mohla bych vše stihnout mnohem rychleji, kdybych práci přenechala svým úklidovým robotům, ale některé věci dělám zkrátka raději sama.

Nějakým zázrakem se mi vše povede stihnout. Ve dvě hodiny padesát minut mám všechno hotovo, tak akorát abych se stihla převléknout do vhodného oblečení. Ve tři hodiny přijede dcera s vnoučaty. „Ahoj babí!“ zvolají obě vnoučátka už ve dveřích, rozběhnou se ke mně a já je s radostí obejmu. „Ahoj mami,“ pozdraví mě dcera a i s tou se s radostí obejmeme. Všichni se usadíme u velkého stolu a dáme si sváteční oběd. „Tak co? Jaké to bylo první den ve škole?“ zeptám se se zvídavým a milým tónem v hlase svých vnoučat a čekám podrobný a dlouhý popis jejich prvního školního dne. Oni mě ale současně stručně odbydou: „Super!“

Po odchodu návštěvy si s povzdechem sednu do křesla a začtu se do knížky, u toho popíjím svoji oblíbenou kávu bez kofeinu. Čtu si až do večera a v šest hodin si dám lehkou večeři, tedy salát. Než si pustím svůj oblíbený seriál, asi hodinu se snažím spřátelit se svou televizí. Za mých mladých let stačilo zmáčknout červený čudlík a televize se zapnula. Teď však musím zmáčknout dalších třicet.

V devět hodin si jdu lehnout, protože dneska mám v plánu dopřát si velmi dlouhý kvalitní spánek. Zítra totiž hodlám spát až do jedenácti hodin, abych se pak vzbudila s úsměvem na tváři.