Promluv(a) - Kateřina Hauerová (JAK-K4)

Občas je to trochu těžší.
Netuším,
jestli sama sobě zapírám,
nebo radši mlčím.
Pak si vyčítám ticho.
Měla v něm znít slova,
slova dávno zapomenutá,
kvůli strachu z odlišnosti
života v samotě.

Je tak lehké ublížit
přesto, že nechcete.
Občas slova hrozně bolí
a vás raní, že nevíte,
kdo, kdy, komu a jak je řekl.
Proč způsobila řeku
slz, nepochopení a zmatku.

A pak,
když tonou obě strany,
na Zemi bez břehu, lodi,
je těžké se dostat zpět.

A to vše způsobí těch pár vět.

Musím si být jistá,
abych nejistě něco řekla.
A i když vím, že to nic není,
trápím se, že vše ztratím,
že zničím vztahy
jen pár slovy.

Je těžké mluvit,
když nevidíte do hlav druhých,
když je milujete
a víte, jak moc jsou křehcí.

Ale jsem jen člověk
a každý někdy ublíží,
řekne něco nemilého
a myslí to vážně.

Protože jediná cesta
jsou slova – moje slabina.

Občas toho chci říci tolik,
že neřeknu vůbec nic.
Jaksi se vše vypaří,
semele a zapomene.

Protože – co když je můj pohled špatně?

Nejvíc mi vadí strach, nejistota.
Nejsem si jista,
zda si někdy jistá budu.

A tak věřím
a myslím, že už vše
zvládám mnohem lépe,
jak svět kolem sebe,
tak samu sebe.