Zmatená v budoucnu - Sabina Závodná - (ASB-K4)

Píše se rok 2025 a já si jdu lehnout. „Dobrou, mami!“ „Dobrou, Sabi.“ Zhasla jsem světlo a přikryla se dekou. Přemýšlím, jaké to bude, až budu velká. Co budu dělat za práci, kolik budu mít dětí, jaké budou nové vynálezy a co se bude třeba učit ve škole. Zanedlouho jsem ale usnula.

Ráno mě probudil budík, co pořád zvonil. Nechápu to, protože mě budík nikdy nebudil, vždycky za mnou přišla mamka. Zaklapla jsem tedy budík, ať přestane zvonit a šla jsem do kuchyně. Vůbec jsem nechápala, kde jsem? V takovém domě jsme nikdy nebydleli. Hned, co jsem přišla do kuchyně, tak se ozvalo: „Dobré ráno.“ Rychle jsem se otočila a uviděla jsem muže v tričku a kraťasách. „Dobré ráno taky?“ Vůbec jsem nevěděla, co mám říct, toho muže jsem absolutně neznala. „Děti už jsem odvezl do školy, co si dáš na snídani?“ V duchu si říkám, co to zase mluví. Jaké děti a jaká snídaně, už od malička jím pořád to samé - křupínky s mlékem. „Hele asi nic, půjdu si něco koupit do kavárny.“ Rychle jsem šla hledat oblečení a utekla jsem ven.

 První, co jsem uviděla, byla silnice, kde jezdila auta a tramvaje - zkrátka samé dopravní prostředky. Rozhlédla jsem se a zahlédla jsem kavárnu Cokafe. Ta byla vždycky má oblíbená. Hned, jak jsem tam přišla, tak tam bylo plno lidí a skoro jsem si ani neměla, kde sednout, ale přišla ke mně paní a řekla „Já už odcházím, můžete si sednout místo mě.“ Poděkovala jsem a sedla jsem si. Hned jsem věděla, co si vezmu, a proto jsem ani neotvírala jídelní lístek. Čekala jsem asi půl hodiny, ale pořád nikdo nepřišel. Zeptala jsem se tedy pána, který seděl vedle mě, jestli náhodou neví, co je s obsluhou, proč nepřišla. Pán mi vysvětlil, že se jídla objednávají přes QR kód. Vypadala jsem jak nějaký pitomec, ale pak jsem si to tedy nakonec nějak objednala. Jídlo bylo dobré, a tak jsem chtěla zaplatit. Další problém byl ale ten, že jsem opět nevěděla, jak se to dělá. Najela jsem tedy na QR kód znova a nějak jsem to zaplatila. Byla to fuška, když jsem to nikdy nedělala.

 Vyšla jsem ven a šla jsem se projít, ale moc mě to nebavilo vzhledem k tomu, že všude byla jen auta a jiné dopravní prostředky. Po asi půl hodině, co jsem šla kolem cesty, jsem konečně narazila na nějaký park. Bylo tam strašně moc starých lidí a psů. Posadila jsem se tedy na lavičku a dívala jsem se na ostatní, co dělají a přemýšlela, kde to vlastně jsem. Až doteď mě nenapadlo se podívat na mobil kolikátého vlastně je. Když jsem se podívala, byla jsem v šoku a víte proč? Místo roku 2025 tam bylo napsané 4. 7. 2085. No, tak tohle mě fakt dostalo. Hned potom, co jsem ale viděla datum, jsem taky viděla pět zmeškaných hovorů od PRÁCE. Zavolala jsem tedy zpátky a zvedla to nějaká paní, která na mě začala křičet, kde jsem a proč jsem nedorazila do práce?! Rychle jsem se omluvila a běžela tam. Naštěstí jsem alespoň věděla, kde pracuju, protože když jsem kontakt rozklikla víc, tak tam bylo napsané PRÁCE - škola. Došlo mi tedy, že jsem učitelka ve škole. Rozběhla jsem se na tramvaj a dojela ke škole.

 Když jsem vešla do školy, nepoznala bych, že jsem ve škole. Vypadalo to tak úplně jinak než zamlada. Byly tam samé kytky, sedačky a krásně nazdobené stěny a chodby. Šla jsem tedy dál a zastavila mě asi pravděpodobně moje kolegyně, protože první, co mi řekla bylo „Kde jsi, prosím tě? Musela jsem za tebe vzít hodiny, stalo se něco?” No, stalo, ale to jí asi říkat nebudu. Hned mě zatáhla do našeho kabinetu, ať si vezmu věci a jdu učit.

První, čeho jsem si všimla v tom kabinetu, byla cedulka s mým jménem nad mým stolem. SABINA STOLAŘSKÁ. Divné, nikdy jsem se takhle nejmenovala, ale asi jasně, že se nebudu jmenovat Závodná, když jsem v roce 2085. Šla jsem tedy učit. První jsem měla 3. B. No, vypadala ta hodina úplně jinak, než když jsem chodila do školy já - musím říct. Děti se vybavovaly a vůbec nevnímaly, že jsem přišla. Jediné, co jsem asi slyšela, byla sprosté slova, což jsem fakt nečekala vzhledem k tomu, že to jsou třeťáčci. Ale potřebovala jsem učit, takže jsem použila svoji tajnou zbraň. Zařvala jsem „DOBRÝ DEN, MILÍ ŽÁCI, JSEM RÁDA, ŽE JSTE SI VŠIMLI, ŽE JSEM TADY.”

Děti ztichly a otočily se na mě. Potom už byl průběh hodiny lepší. Odučila jsem ještě tři hodiny a šla jsem na školní oběd. První, co jsem viděla, když jsem vešla byla hromada jídla, takže si budu pravděpodobně moct vybrat, co si dám. Přišla jsem tedy k jídlu a hned jsem věděla, co si dám! Řízek s kaší a listovým salátem. Moje nejoblíbenější jídlo od mala.

 Po obědě jsem se šla znovu projít do parku, když v tom momentě mi zavolal asi ten můj manžel. „Lásko, nechceš vyzvednout z práce? Mohli bychom někam zajít, třeba na kávu.“ No, vzhledem k tomu, že vůbec nevím, kdo to je, tak by bylo asi lepší, kdybych nešla, takže jsem mu řekla, že už mám nějaké plány. Napadlo mě tedy, že zajedu do obchoďáku.

 Když jsem tam tedy dojela, tak jsem jako první zavítala do Starbucksu a dala jsem si kávu, aby mě trošku nakopla. Poté jsem obešla pár obchodů s oblečením, abych se podívala, co se nosí atd. No, musím tedy říct, že to je otřesné. Všude samé roztrhané baggy jeans a dlouhá trička. Nic jsem si tedy nekoupila, protože tohle není fakt pro mě. Už bylo asi 18:00 hodin, takže jsem začala mít hlad a zašla jsem si do MC Donaldu. Chtěla jsem si dát nugetky s hranolkama, ale místo nugetek tam byly nějaké stripsy se sýrem, takže jsem si bohužel musela dát to. Stálo mě to asi 350 Kč, což na hranolky se stripsama je hrozně moc, ale tak nová doba, víte co?! No jako bylo to dobré, ale nugetky nic nenahradí prostě.

Šla jsem tedy na tramvaj a rychle domů. Manžela jsem naštěstí nepotkala. Byl asi v obýváku, ani jsem se nevysprchovala a rychle jsem šla spát. Předtím ale jsem ještě přemýšlela, jestli bych takový život, jaký jsem si jako malá přála, chtěla, protože musím říct, moc mě teda nebavil. Jediné, co si teď přeju je, abych se zítra probudila ve svém pokojíčku doma.