Ovčák a ovečka

Jednoho krásného rána se místní pastýři zatoulali směrem na Landek. Nikdy tam svá stáda ovcí nepásli, tentokrát si však řekli, že je přeci jen škoda nechávat tak rozlehlé pastviny a louky ladem a zamířili tedy i tímto směrem. Nejmladší z nich byl velice zbožný a pracovitý a žil sám se svou matkou, kterou ze svého malého výdělku také vydržoval a zaopatřoval. Co se však nestalo? Zrovna jemu se jedna malá ovečka někam zatoulala. Hledal ji a hledal, marně. Naříkal si již a bědoval, ale po ovečce jako by se zem slehla. Ostatní pastýři se mu jen smáli.

„Ale jdi ty, tak ji nechej být! Byla stejně ještě malá, kdo ví, kam se ztratila a kam zapadla! Už ji nehledej a pojď raději s námi domů!“

Tak jej sice chlácholili, ale hledat ztracenou ovečku společně s ním je ani nenapadlo. Mladíček se však nevzdával.

Slunce již stálo vysoko na obloze. Ovčáci porůznu odpočívali pod vzrostlými stromy a vesele si povídali, nejmladší však stále hledal svou ztracenou ovečku. Zatoulal se mezi husté křoviny nad skálou a natolik se vzdálil svým kamarádům, že už ani jejich hlasy a smích neslyšel. Prodíral se houštinami. Slunce pálilo, unavený a ztrápený, nešťastný a smutný si na chvíli sedl mezi vysokou trávu. Zaklonil hlavu směrem k slunci a zavřel oči. V náhlém tichu však uslyšel z blízkého houští slaboulinký a tlumený bekot, jen takový jemný a tichý, blízký, ale zároveň vzdálený... Mladík okamžitě vyskočil a začal prohledávat okolní křoviny a houští. Ale ovečka nikde! Nevzdával se však. Najednou ovečka opět krátce zabečela. Udivený ovčáček zahlédl náhle přímo před sebou otvor směrem do země, který vedl dále rozšířenou klenbou pod hradní zříceninu. Do těchto prostorů se prý uchylovali lidé v době nemilosrdných válek. Dlouho sem nevkročila lidská noha. Pastýř si letmo vzpomněl na podivné zvěsti o prapodivných strašidlech a podivných bytostech, které se prý zde scházívaly. Otřásl se strachem a hrůzou. Ale z hloubi země se opět ozvalo slabé zabečení, tiché, ztrácející se v podzemí, ale prosebné a zoufalé.

Ovčák se sice velice bál, ale starost o jeho malou ovečku zvítězila. Zhluboka se nadechl a vešel do podzemního prostoru. V první chvíli jej oslepila zvláštní prudká zář a světlo. Když si promnul oči, zahlédl ve dvou řadách sudy plné zlata, stříbra a šperků. Koukal vyděšeně kolem sebe a kupodivu hledal mezi tím vším zlatem a stříbrem pouze svou ztracenou ovečku! Najednou uslyšel mohutný hlas:

„Ovčáku, naber si do klobouku tolik zlata a bohatství, které uneseš a rychle spěchej z tohoto místa! O ovečku se neboj, šťastně ji nalezneš! Jen si naber tolik, co uneseš, a utíkej!“

Pastýř poslechl. Nabral si zlata, stříbra a šperků právě tolik, kolik unesl a rychle spěchal pryč. Na denním světle spatřil také svou ztracenou ovečku. Jen co jí uchopil do náruče, otvor do země se uzavřel a všude bylo zase jen plno křovin a houští. Mladík však bez zabloudění vyšel přímo na mýtinku mezi ostatní ovčáky, kteří již dávno na něj i na jeho ztracenou ovečku zapomněli. Když jej spatřili, ptali se jej, odkud má jen tolik zlata a bohatství? Nelhal jim a řekl, co se mu přihodilo. Všichni se zvedli a v nesmírné touze mít totéž co on honem běželi na ono místo!

„Nechoďte tam, počkejte, země se uzavře a vy zahynete!“

Volal za ubíhajícími ovčák, ale mnozí již nedočkavě a chtivě sestupovali do otvoru. V tom se však otvor skutečně uzavřel, poklad se propadl do země, která se zavřela také nad těmi pastýři, kteří neuposlechli a dovnitř sestoupili.

A mladý ovčák žil po celý další svůj život spokojeně a šťastně. A ani jako bohatý mladík na své zbylé druhy ani ovečky nikdy nezapomněl. Hledal tu jednu jedinou, malinkou a bezvýznamnou – a díky ní našel poklad a bohatství, které mu vystačilo po celý zbytek života.

Svůj poklad našel jen díky svému dobrému a nezištnému srdci, se kterým odhodlaně a beze strachu hledal svou malou ovečku.

A nejen v této pověsti, ale neustále platí, že právě v těch nejprostších a zdánlivě zanedbatelných jevech a věcech, které se nám ani nemusí zdát v danou chvíli důležité, může být (a také je) ukrytý ten největší a jedinečný poklad....