Až se bude psát rok 2075 - Jakub Frydrych - (ASB-K3)

Už běží rok 2075 a je mi 63 let. Celý z toho blbnu. Všude jsou roboti i létající auta, všechno řídí AI. Dokonce i živí tvorové jsou teď jen jakoby projekcí a vytvoření AI. Na druhou stranu je to i dobré, protože se stačí válet na pohovce a nic nedělat. I když z toho je mi někdy právě smutno. Jsem poslední potomek naší rodiny, tím pádem jsem zdědil celý její majetek. Život mi stále oslazuje můj pejsek Puňťa, protože jsem ho propašoval přes hlídku. Jinak k lidem nic skutečně živého nesmí. A považuji ho za svého vlastního syna. Sice nemluví, ale to nevadí.

Nechápu ty dnešní vymoženosti. Jednou jsem si koupil nového robota a myslel jsem si, že mě z toho manuálu praskne hlava. Bylo to 188 stran čistého textu, který byl stejně zbytečný! Proč? Protože jsem na konci té doslova knížky zjistil, že stačilo stlačit jediné tlačítko a hotovo.

Telefon už raději nemám. „Stejně nemám ani komu zavolat,“ to si pokaždé řeknu v hlavě, když začnu přemýšlet, jestli by přece jen nebylo dobré si ho koupit.

V minulosti, než mě nahradil robot, jsem pracoval ve stánku se zeleninou a měl jsem i ten nějaký kontakt s živými lidmi, ale teď už ho vůbec nemám. Chtěl bych se trochu vrátit do mládí a projít se právě ke stánku, o kterém jsem se před chvílí zmínil. „Ach néééé!“ řeknu si vždy, když si vzpomenu, že můj vlastnoručně vybudovaný stánek zničili, jen aby vybudovali nějakou hnusnou prodejnu robotů. Když jsem od nové prodejny poprvé odcházel, tekly mi slzy po tváři. Co jsem kdy vybudoval, je pryč. Už jsem jen doufal, že mi náladu spraví alespoň kousek výborného kuřecího masa s pečenými brambůrky. Snad je ještě nenahradili něčím umělým…

Jinak bych velice chtěl pochválit svou bývalou ženu Ludmilu za vybudování společnosti MMAS – Masová mafie ananasového smyslu. Není ale zaměřená na jídlo! Pořádá výpravy na Mars a další nádherné dovolené. Jednou jsme tam dokonce jeli i my. Ale je to hrozně složité. Musíte nejprve nasednout na autobus a jet na jedinou zastávku na světě, která se jmenuje Letiště s nadhledem. Na ní nasednete do rakety a letíte. Přistanete a ani nepoznáte, že jste mimo zemi. Jedete rovnou na hotel a pak už si můžete jen užívat. Sice tam bohužel není moře, ale i tak zažijete krásné a romantické chvíle. Třeba jsme jeli na výlet na tzv. Mont Canón. Všude byly útesy, nádherné výhledy a moc jsme si to užili.

Zpátky na zemi se jede podobně, akorát vlastně padáte, neletíte. Je to něco jako volný pád v raketě. Může vám být mírně špatně, ale na to kdyžtak dostanete speciální pilulku. Navíc ten pád ukončíte hezky vypadajícími výhledy z padáku a v dnešní době asi nejde zažít hezčí dovolenou.

Zatím si snažím život užívat právě takovými zážitky. Ale bojím se, co se se světem stane dál?