Až se bude psát rok 2075 - Melanie Šipulová - (ASB-K3)

Je rok 2075 a já stojím na kopci nad Ostravou. Dívám se dolů na město, které se změnilo k nepoznání. Všude jsou vysoké skleněné věže, kolem je hromada prachu a obloha má zvláštní šedou barvu. Ulice jsou plné reklam, ale bez duše. Lidé si vše píšou do malých obrazovek. A já si říkám: “Bože, kde je ten svět, co býval dřív?” Vzpomínám na staré fotky, kde se lidé ještě smáli, běhali venku a nepotřebovali pořád nabíječku.

Jednoho dne jdu po městě a slyším zvláštní zvuk, takové tiché pípání z podchodu. Sejdu dolů a tam sedí starší pán, kolem sebe má hromadu květin a malou svíčku. Když mě zahlédne, usměje se a řekne: “Pojď blíž, děvče.” Tady už nikdo nechodí, Povídá, že prodává květiny, aby lidem znovu připomněl, jak voněl svět než ho nahradily umělé věci. Dal mi jednu ze svých květin a při tom pronesl, ať si jí vážím, protože je to živý kus minulosti. Cestou domů o tom přemýšlím, jelikož v tomto městě, kde už skoro nic nežije, držet v ruce něco, co může žít, je malý zázrak. Květinu jsem si dala na balkón a další den tam šla znovu. Postupně se mi na něm tvořila malá zahrádka plná kytiček. V tom šedém městě to bylo něco nebesky krásného. Konečně jsem v sobě našla něco, co mě rozveselí.

Když stojím na balkóně a dívám se na své květiny, cítím klid. Uvědomila jsem si, že i ve světě, kde to není úplně nejhezčí, se dá najít kousek radosti. Stačí jen chtít. Možná se svět změnil, ale to štěstí v nás zůstává.