Až se bude psát rok 2085 - Alexandra Kučerová - (ASB-K4)

Když zavřu oči a představím si svůj život za čtvrt století, nevidím nic šedého nebo obyčejného. Tvořím svět, který se změnil tak moc, že by tomu dnešní lidé možná ani uvěřili. A uprostřed toho světa stojí moje přibydlá vila – můj domov je celá prosklená, minimalistická, jednoduchá, ale krásná. Žádné zbytečnosti, žádný chaos. Jen čistý prostor, světlo a klid. Když ráno vychází slunce, světlo zaplní celým domem a připadám si jako bych bydlela v čistém a dokonale uspořádaném prostoru. Ten pocit klidu je přesně to, co jsem si vždycky představovala – žádné zbytečné věci, žádný hluk, jen prostor, světlo a technologie, které mi pomáhají, ne mě zahlcují.

Technologie kolem mě je tak dokonalá, že ji vlastně ani nevnímám. Automatické řízení domu, chytré systémy, které umí vyhovovat, když potřebuji zorganizovat. AI zleva mi pomáhá s čímkoli, co zrovna nestíhám nebo přehlédnu. Ale i přes to všechno mám pocit, že jsem pořád já – nic mě nemění, ale jednoduše vybalancují.

Jedna z největších změn je ale úplně něco jiného: kontakt s jinou planetou. Ne s nějakými agresivními mimozemšťany, ale s bytostmi, které jsou nám podobnější, než jsme čekali. Spolupracujeme s nimi už roky. Naučili nás technologie dřív, než bychom mohli objevit většinu vědeckých objevů, které podmiňovala evoluce. Slabější, než se kdy člověk odvážil. Není to sci-fi – je to běžná součást našeho života.

Pod mořem žijí různé komunity. Příslušníci hlubiny podmoří žijí těsně blízko, a když přijde tropický cyklon, drží se kolem sebe. Oni mají schopnost vnímat a komunikovat se svými větvemi, které vypadají jako malé větvičky mořských řas. Příslušníci takto dokáží rychle reagovat na změny počasí a opírající bouře, která mění svět.

Potom je těžké období, a spadá na obyvatele, kteří budou nalézat mnoho úkrytů, než se dostanou. A není to žádná lehká bitva, protože jednotlivci vnímají změny, které se dotýkají toho, co očekávají. Stává se, že se nemůžou hned a dál snaží dostávat blíž, někdy na úplně nepřístupná místa. A také do těch úkrytů, které nemůžou hned čekat, pak také ti, kteří mohou zůstat déle, zůstanou déle.

Ve společnosti funguje komplexní ekosystém propojení. Přátelé, rodiny, dokonce i blízká složka komunikace žijí spojenými silami k vybudování si společenství a podpory, která přesahuje různé vědomosti. Pozorování se, úprava chování se, rozhodování si tito obyvatelé přejí. Že si něco dopřáli, ale pomáhají, díky čemu provází životem neodmyslitelné.

A to ti přidávají, že si z blízké budoucnosti cílem okolí, že mají svůj prostor, ve kterém mají přístup. Mnoha mají schopnost, mnoha – na základě je to možné pochopit, že mají plné vybudování, síly a mocnosti. Když jsou v něco naučení, to běhá v poradách domovu.

Obyvatelé ho všechno přidávají, pojednáváním si, že každá budoucnosti má až tak představu, že něco z toho do místa. Mají pohled na několik pokusů připraveným směrem. A když v době žijí v letech 2020, možná něco být v roli hrdosti než budoucnosti, hlásá na jednom napětí.