Velikonoční (také červené) pondělí

Velikonoce bývají dodnes ukončeny starým pohanským zvykem - šmigrustem. Mládenci polévali děvčata vodou nebo také levnou voňavkou a obyčejně je „vypráskali“ karabáčem. U těchto návštěv provolávali: „Nemáte-li tu něco plesnivého nebo ospalého a lenivého, nechejte si to občerstvit!“

Pomlázka

Pomlázka (od slova pomladit) – znamenala, že ta dívka či žena, která byla pošlehána čerstvými pruty, byla obdarována životadárnou mízou stromů, která prošleháním vešla i do jejího těla. První zmínky o pomlázce máme již ze 14. stol., a to ve vzpomínkách pražského kazatele Konráda Walhausera (z r. 1369). Také za vlády Rudolfa II. se údajně v Praze po ulicích v době velikonočních svátků prodávaly pestrobarevné metly. Mládenci dostávali za pomlázku od dívek nejen malovaná vajíčka, kraslice, ale také ořechy, sladkosti i něco silnějšího k zapití. Dívky se obyčejně předháněly, kolik za kterou přijde šmigrustníků – čím více dostala dívka vypráskáno a čím více byla slita vodou, tzv. „slita do suche niti“ , tím byla u mládenců údajně oblíbenější.

Původ pomlázky se mimo jiné vztahuje nejen ke starým pohanským zvykům, ale také jako vzpomínka na Kristovo zmrtvýchvstání. Lidé stáli na jeruzalemských ulicích v zástupech a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“ Těm, kteří Ježíše ukřižovali, se to však nelíbilo a mrskajíce pruty je rozháněli. Na památku tohoto se pak slaví „mrskačka“.

Po mrskačce – šmigrustu chodívali zpočátku jen milenci a manželé, pak také děti. Kdysi se chodívalo na šmigrust již od nedělních večerních hodin, obyčejně kolem desáté hodiny večer a chodívalo se celou noc. V úterý pak chodily na pomlázku ženy i děvčata. Nástroj, kterým se šlehalo, se nazýval různě: od dnešního karabáče, korbáče, také tatar, žila, mrskačka, kyčka. Většinou se plete z vrbového proutí.