Až se bude psát rok 2085 - Maxim Haník - (ASB-K4)

Když se podívám do zrcadla, skoro se leknu.

Ten pán s vráskami, šedivými vlasy, co umí přepínat televizi mrknutím oka – to jsem prý já! Nechápu, jak se to stalo. Ještě včera jsem spěchal do školy, poslouchal učitele a přemýšlel, jestli někdy budu mít létající počítač. No… mám ho. Ale teď už mi doktor zakázal na něm hrát.

Svět kolem mě vypadá jako z pohádky o budoucnosti, kterou kdysi kreslili v učebnicích. Místo aut po ulicích sviští létající vozy, které se řídí samy. Lidé chodí létat pěšky (i když si sám občas nevzpomenu, kam jsem chtěl letět), auto mi samo připomene: „Cíl: kavárna U zapomnětlivého důchodce!“ Jo, to sedí! Haha.

Můj dům se o mě stará víc než kdysi mamka. Každé ráno mi uvaří kávu, nachystá snídani, nastaví teplotu podle nálady a pustí písničky z mého mládí – tedy z roku 2025. Jen mě trochu štve, že robotická vysávačka má víc energie než já! A když se mi rozbije kolečko, hned volá servis, a přijede robot, který to opraví během minuty.

Já, když si natáhnu záda, volám jen vnučku, která místo pomoci zavolá robota – a ten mi začne pouštět hologram s návodem…

Dnešní děti jsou úplně jiné. Učí se doma s holografickými učiteli, kteří se objevují přímo v obýváku. Když je něco nebaví, prostě přepnou na „režim dobrodružství“ a učí se matematiku ve vesmíru. Když jim vyprávím, že jsme se kdysi učili z učebnic, koukají na mě, jako bych byl blázen.

„A papír?“ ptají se. „To jste jako fakt psali rukou?“

Jo, psali. A ještě k tomu jsme měli křeče v prstech.

A jak vidím sebe? No, upřímně – jsem docela frajer. Sice trochu vrzám, když vstávám z křesla, ale pořád mám chuť objevovat svět. Možná už nejsem tak rychlý ani chytrý jako dřív, ale zato mám nadhled. A robotického papouška, který mi hlídá klíče a povídá si se mnou. (Zatím ale hlídá hlavně ledničku, protože se rád cpe chipsy.)

Občas přemýšlím, co by na to řekli moji prarodiče. Asi by se smáli, kdyby viděli, že mám na hlavě čip, který mi připomíná narozeniny všech mých vnoučat. A kdyby věděli, že lidé dnes létají na výlety na Měsíc jako kdysi do Chorvatska, asi by si ťukali na čelo.

Ale víte co? I když je všechno jiné, jedno zůstalo stejné – lidi pořád baví smát se, milovat, hádat se o hloupostech a snít o budoucnosti. A to je fajn. Protože ať už žiju v roce 2025, 2085 nebo na Marsu, pořád zůstávám tím zvědavým dítětem, které si klade otázku: „A kdyby? Proč?“