Děsivá stezka - Dominika Ivanecká - (ASB-K3)

Byl jednou jeden malý chlapec jménem Justin, který žil na úpatí temných hor. Jednoho dne, když se toulal po lese, narazil na starou zapomenutou stezku. V dáli ale uviděl jenom nezvykle hustou mlhu. Dostal z ní strach a radši se vydal do vesnice k rodičům, kde jim všechno řekl. Rodiče mu pověděli, ať tam nechodí, jelikož se tam dějí děsivé věci, a ať jde spát. Šel do postele a nechal pootevřené dveře, aby mohl poslouchat rodiče, jak se baví o staré stezce. Říkali, že děti, které se tou stezkou vydaly, už se nevrátily.

Nedalo mu to spát, a tak se vydal zpátky do lesa nebezpečné stezce. Nějaké hlasy mu pořád říkaly, ať jde dál, druhé, ať utíká zpět domů. Šel dál a dál, ale stále měl nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Podíval se za sebe, ale uviděl jenom vrány na stromech. Jako by se všechny barvy rozplynuly a zůstala jenom šedá, černá a bílá. Najednou dostal strach, měl zůstat doma. Ohlédl se zpět, zaváhal, ale pak šel dál. Po dlouhé době, narazil na zchátralou chaloupku. Žije v ní někdo? Asi ano, kouřilo se z komína. Šel k ní blíž a uslyšel zpěv, ale když se podíval zaprášeným okénkem, nikoho v ní neviděl. Najednou to přestalo. Jako kdyby mu někdo sáhl na rameno. Po těle mu naskočila husí kůže, čelo se orosilo potem. Rychle se otočil.

Stála tam stará ježibaba, kterou kdysi dávno vyhnali z jejich vesničky, protože se báli, že je začaruje. “ Co tu děláš, mé dítě,” řekla ježibaba, “ Není ti tu chladno?”. A vzala Justina  do chaloupky. Prostřela Justinovi stůl a přitopila v peci. Ptala se ho, jestli je pořád na úpatí temných hor vesnička. “Ano, je, odtamtud jsem přišel,” odpověděl Justin s plnou pusou. Ježibaba se děsivě zasmála a řekla, že je všechny postihne hrozivá kletba. Justin přestal jíst a chtěl odejít, jenže to nestihl. Ježibaba ho zamkla v místnosti s jedním malým okénkem  a řekla, že už se odtamtud nikdy nedostane.

Justin se snažil dveře otevřít, ale byly pevně zamčené. Zkusil okno, ale bylo příliš vysoko. “Co ode mě chceš?” křikl na ježibabu. Stařena se jen zlomyslně usmála. “Chci jen pomstu,” odpověděla a odešla do vedlejší místnosti. Justin si sedl na zem, aby mohl vidět z okna  na oblohu. Byla pokrytá krásnými zářícími hvězdami. Cítil zoufalství. Co si počne.

Tu se ozvalo silné krákání. Venku na větvi uviděl sedět hejno vran. Všechny se na něj dívaly svýma bystrýma očima. ”Pomozte mi,” zašeptal směrem k nim. Vrány se rozletěly, začaly zobáky klovat do zámku a jedna z nich mu dokonce skrz okénko vhodila malý rezavý nožík. Justin kapesným nožíkem páčil zámek, zatímco vrány svými křídly a křikem rušily ježibabu a odváděly její pozornost. Nakonec zámek povolil. Justin vyběhl ven a vrány kolem něj vytvořily černý roj, který ježibabu na chvíli zmátl. Ježibaba se snažila kouzlit, ale vrány jí zničily mocný kouzelný náhrdelník i její létající koště. Bez nich ztratila svoji moc. Justin utíkal, co mu nohy stačily, aby se dostal zpátky do své vesničky.

Od té doby tam lidé vrány neodháněli, ale brali je jako své ochránce. A Justin byl šťastný, že dokázal z děsivé stezky najít cestu domů a hlavně že se mu podařilo zachránit vesnici před zlou a mstivou čarodějnicí. Opět jednou zvítězilo dobro nad zlobou a nenávistí.