Dopis na rozloučenou - Jan Halásek - (ASB-K3)

dne 1. 11. 2073

Odplivl jsem si, ale písčité pachutě jsem se nezbavil. Napadlo mě, že tohle asi zažil každý voják, co kdy bojoval v zákopech. No, když o tom tak přemýšlím, tak v těchhle zákopech jsem skoro už nepamatuju a ocitnul jsem se tu vlastně náhodou. Ale když válka začala přicházet i do Evropy, tak vláda začala nabírat civilisty. No a mě sebrali přímo z divadla — víte, já jsem byl před válkou herec, stejně jako můj táta. On ve mě vlastně vzbudil lásku k herectví. No můj táta — on byl dobrej člověk, budiž mu země lehká, on byl totiž tak trochu i aktivista proti válce a tím, že válku začalo Rusko, tak byl proti Rusku. A táta dělal tak trochu bordel, no a tím se dostal do hledáčku někoho z těch mocných, to mi táta říkal, než ho ti hajzlové zabili. Předně vzali mámu — no asi jako varování nebo tak něco — a to je důvod, proč bojuju a proč bojovat budu. Měl jsem sice možnost jít pracovat do dolu, ale radši zemřu s puškou v ruce než s krumpáčem; i když, jak tak o tom přemýšlím, ten uhelný důl by pro mě možná byl i lepší — tam vám aspoň nehrozí, že vás zasáhne nějaká zbloudilá kulka.

Ale dneska byl zatím docela klid. Rusáci se k nám ještě nedostali, a tak den nebo dva jim to potrvá. A tím, že nemám co dělat, tak píšu tohle. Nevím proč a asi si to stejně vezmu do hrobu, ale tak co — minimálně si u toho pročistím myšlenky. Ale abych vám popsal, co se tu stalo — no ty kráso, cítím se jak spisovatel, jak píšu takovéhle skvosty, ale asi by bylo divný psát to sám sobě, takže budu předstírat, že si to někdo čte. A jestli jo, tak—

—no, tak se vlastně nic nezměnilo, ale budu mít alespoň pocit, že něco dokumentuju, a úplně jsem se nepomátl. Ale abych využil ten čas, který mám, tak budu psát, co tady tak můžu napsat, a jo, no možná tě zajímá, jak válka začala. No a abych byl upřímný, tak začátek války jsem já nezažil, ale vím to z vyprávění svého otce. Válka prý začla, když byl kluk — možná padesát nebo šedesát let zpátky — říkal, že prý někdy okolo roku 2020 to Rusko začalo útok na Ukrajinu. A když pak zvítězilo, tak její vláda napadla i Evropu a hned na to zareagovalo NATO — jakože chápeš, chápeš ten vtip? Jakože na to a NATO, asi my fakt začínáme hrabat, no vtip to byl dobrej. No, zpět k věci. Rusko s nově nabytým územím zahájilo útok na Polsko a Slovensko, pak pokračovalo přes Rakousko i do Německa a cestou přibralo i část Česka — sice jenom Čechy a Češky z Čech, čili nesprávné Čechy, i když jediné opravdové Čechy z Čech — páni, mně asi fakt hrabe. No promiň, ono je toho na mě prostě hodně. V takovýhle zákopech jsem jako kulometčík strávil už čtyři roky — chápeš to, celé čtyři roky? Víš, jak dlouhá doba to je, a víš kolik mých přátel zemřelo v boji? Víš kolikrát jsem málem zemřel? Já vím, víš ty vůbec co — co ty bys věděl, ty za nic nemůžeš, ty seš jen voják, co našel moje mrtvé tělo a čte si tohle během toho, jak se nudí a pomalu umírá v zákopech — ne na zranění, ne na podvýživu, na psychiku. A vlastně se ani nezlobím, jestli seš můj spojenec nebo nepřítel, to je teď už jedno — teda alespoň mně.

Já nevím, co mám dělat, ale nechce se mi tady jen tak trčet — musím prchnout, musím přežít. Já prostě nemůžu umřít takhle pomalým rozkladem duše, kde se rozpadnu ne jako domeček z karet — to by bylo alespoň rychlé — ale jako hrát z poctivých cihel, který je odolný, ale taky raněný zubem času. Já prostě nemůžu dál. A ono to není jen o tom všem, koho jsem ztratil, nebo jak jsem ležel v polní nemocnici v bolestech s otravou krve, postřelený, zraněný od výbuchu granátu, který zabil Kubu — k sakru, Kubo, setsakramentsky, my tu chybíš. Já ani nevím, co vlastně chci, ale vím, co nechci. Nechci umřít pro něco, za co bojuju, ale čemu sám nerozumím. Já prostě chci v klidu žít někde v lese, v chajdě, kterou si postavím, ale místo toho trčím v tomhle — no v tomhle obrovským lejnu. Aaaaaaaaaaaaaaaaaa, já k sakru ani nevím proč, ale no prostě, jak říkal můj táta: ale to nemůže být tak hrozné, dokud žiješ a máš všechny končetiny, tak si nestěžuj, nemáš na co.

Takže teď, když jsem se trochu uklidnil, tak zpět k věci — po tom, co Rusko dobylo víceméně okolí Česka, včetně tedy i Česka, tak jsem se do války zapojil i já. Teď se bojuje o Evropu, vlastně ani nevím, co se děje ve zbytku světa, jen vím, že Putin zkouší dobýt vlastně celý svět a do boje se zapojila i Čína, KLDR, Írán, Indie a Sýrie. Tak pak došlo k tomu, že vlastně je nyní — když se to vezme kolem — tak trochu, no třetí světová. Ale tady, když můžeme mít chvilku upřímnosti, tak v těch prvních dvou byly aspoň věčné kníry — buď jako měl císař pán, nebo jako měl Hitler — sice jeho názory a způsoby nic moc, ale kníra toho měl pěkného. No ale za to Putinova tvář zeje prázdnotou — stejně jako jeho hlava, to mi připomněl můj přítel, jak se jmenoval, ten byl taky takový plešoun. A když ještě válka nebyla tak vážná, tak na vlastně každé školní party, kde se zleješ, jak pánbůh káže, tak jsem mu pleš pomazal máslem. No bohužel Kuba už tu dnes není — se mnou, to je vlastně další důvod, proč tohle píšu. Ale k tomu Putinovi ještě — tak nikdo vlastně neví ani jestli žije; ono jako nikdo pořádně nic neví. Ale Putin je něco jako Velký bratr — někdo neví, jestli existuje, ale všichni ví, že za něj budou bojovat, a pokud ne, tak je čeká smrt. Ale Rusko teďka už zabírá skoro celé dva kontinenty, a jestli padne Evropa, tak to budou vlastně už celé dva kontinenty. Takže tak, nevím, co jsem tím chtěl říct, asi to, že mám nějaké poslání nebo tak něco, ale to nevím, to zas co si budeme.

Ale ten boj celkově už postrádá smysl. Je to jen bezmyšlenkovité masové zabíjení a nikdo to neřeší, nebo vlastně řeší, ale ne tak, že by to chtěli ukončit, ale právě naopak — podporují to, a to proto, že v tom vidí něco, jak si přilepšit, a nezajímají je, že tím ničí svoji zemi, její občany, že způsobují hladomor, nemoci, vraždění, vykrádání. No nevím, já asi nemám co dělat a jak tomu zabránit. Jak říkám, chtěl bych někam zdrhnout, někam, kde je prostě klid, a nejsem jediný — několik vojáků z mého praporu dva, nebo možná tři, tak postupně utíkali, ale vždycky je chytili a byly popraveni za velezradu. Takže ne, že nás zabijí jen nepřítel, ale i vlastní velení. Já, no, nemá to cenu. A popravdě, pokud bych tohle někomu řekl, tak by mě dali k cvokařovi — ten by mě prostudoval, poslal zpátky, všichni by ze mě měli blázna a trošku, což je pravda, protože no občas, jak sedím za tím kulometem a rozsévám smrt nevinným vojákům, cítím se jako monstrum. A kolikrát po boji, nebo i v něm, se na mě ta moje služební zbraň, můj starej dobrej Glock 17, koukala tak lákavě — jen si ho přiložit k hlavě a stisknout spoušť. Vždycky mě ale někdo podržel. Ale potom, co můj nejlepší přítel zemřel v boji, tak už není, s kým bych si mohl popovídat, komu bych se mohl svěřit. I on měl podobné myšlenky — byl můj nosič munice, a tak viděl a vždycky mi říkal, jak je rád, že nemusí zabíjet on. Ale taky to neměl lehký, to vůbec. Jenže nejsem sám, kdo o tom přemýšlel. Ale takhle — můj čas do příchodu Rusáků se krátí a už nechci zabíjet lidi, co si to nezaslouží. Jako jo, určitě jsem zabil i pár lidí, co si to zasloužili, ale to byl jen zlomek; zbytek prostě plní rozkazy.

Ale já mám něco, co mi nezakážou — zbraň a munici mi sebrat nemůžou. Takže během posledních minut před tím, než na nás zaútočí, tak dopíšu tyto řádky, zkontroluju zásobník, odjistím zbraň, přiložím si ji k čelu a stisknu — tím se všemu vyhnu. Neumřu jako hrdina, ale jako zbabělec, a je mi to už k sakru jedno. Kašlu na to. Už slyším pěchotu nepřítele, jak se přibližuje, a nemám moc času. A ode mě nečekej nějakou poslední radu — jen mě zajímá, co se stane pak. Teď už mám hlaveň u hlavy, jako chápeš? Zasněně ten vtip nebo vjem chápu, že jo, jestli ne, tak to je jedno. Ale no, no, prostě tak.

A jak tohle zakončit? Proč by to nemohlo skončit uprostřed věty? Proč ne? Protože to chci zakončit. Takže klišé, ale jak zakončit něco, aby si uvědomil, že už — kaput, finíto, konec, nikdy nic víc než pouhé slovo: konec.