Můj děda se plavil na ledových krách na rybníku - Kristýna Poledníková - (GP24-K2)

Dědu jsem si vybrala, protože s ním mám moc dobrý vztah. Mám ho ráda a má zajímavý život.

Narodil se 3. 11. 1962 v Mariánských Lázních. Od svých čtyř let žil s tatínkem a babičkou na Slovensku v rodinném domku s velikou zahradou a zvířaty, o které se pomáhal starat.

V šesti letech nastoupil na devítiletou školu. Moc rád tam nechodil, protože dostával úkoly, které musel vypracovat, pak musel pomáhat na zahradě kolem domu, a tak mu zůstala jen chvilka na kamarády a na skopičiny. Jako každý kluk dělal hlouposti. Když něco vyvedl, hned to věděla celá vesnice.

V patnácti letech se rozhodl, na jaké povolání se vydá a jakou školu zvolí. Zemědělskou nebo hornickou. Vyhrálo hornické učiliště. Měl v plánu, že se osamostatní, a vydal se do Ostravy na školu. Škola ho bavila, protože si vybral obor důlní zámečník. Bylo tam hodně správných kluků, s kterými zažil hodně dobrých i špatných zážitků.

Začátkem druhého ročníku fáral (kopal pod zemí). To bylo zajímavé zjistit, že i pod zemí existuje jiný život než nad ní.

Po vyučení nastoupil na dva roky na základní vojenskou službu. Narukoval do Martina do tankového oddílu. Tam se učil jezdit s tankem. Po půl roce byl převelen do Rakovníka, kde sloužil po zbytek vojny. Na vojně zjistil, co znamená slovo kamarád, přítel. Tak zvaných „kamarádů“ jsou mraky, ale těch skutečných je jenom pár.

Na vojně skončil dospívání a začala tvrdá realita života. Po vojně se vrátil zpět do Ostravy, nastoupil do práce na dole Petr Bezruč. Pak se oženil a měl dvě děti.

Děda hrál v mládí fotbal, na indiána, na schovávanou, jezdil na kole, v zimě na bruslích nebo se plavil na ledových krách na rybníku, lezl po stromech, sbíral kaštany, železo a papír do školy, kouřil za školou a zlobil.

Od deseti let chodil přes prázdniny na brigádu na statek. Sbíral jahody, hrách, slunečnice, papriky, feferonky a okopával stromky.

Já ve volném čase chodím s kamarády ven, učím se, koukám na televizi a hraju hry na telefonu.