Nezapomenutelné Velikonoce - Eliška Tichá - (KNZ-K3)

„A zase jsou tu Velikonoce,“ říká Markéta. Hned, jak se probudila, čekal na ni u dveří její otec. „Hody, hody doprovody...” začal recitovat.  Markétka začala zběsile pobíhat po pokoji, aby ji tatínek nechytil. „A mám tě!” začal se smát taťka, když ji konečně chytil. Poplácal ji, Markétka mu za to dala vajíčko.

Postupně k ní domů chodili šmigrustníci. Vajíčka už byly skoro všechny rozdané, když najednou zazvonil zvonek... „Hody, hody…“ řekl strejda, který vyletěl ze dveří a běžel rychle za Markétkou. Jakmile mu dala vajíčko, přišel tam nějaký neznámý kluk. „Kdo to je?“ zeptala se Markétka. „Jeho syn,“ odvětil otec. Markétka si ho vůbec nepamatovala: „Jak to, že nevím, kdo to je?“ říkala si Markétka. Zeptala se tedy tatínka a ten jí odpověděl: „Rodiče má z Česka, ale bydlí v LA.“

Markétka si šla hrát do pokoje. Někdo jí zaklepal na dveře, „dále,“ řekla. Byl to ten chlapec. „Můžu dál?“ zeptal se. „Jasně,” odvětila Markétka. Chvíli si povídali, zjistila, že se jmenuje Josh a že je jenom o rok starší. 

Jako každý rok přišla Markétina nejlepší kamarádka Ester. Markétka je spolu seznámila. „Nechcete jít ven?“ řekla Ester. Oba dva přikývli. Ester s Markétkou ho provedly po městě. Markétka navrhla: „Nechcete zahrát na schovku, třeba v lese?” Ester hned přikývla, jelikož schovku má hodně ráda. Josh si nebyl ze začátku úplně jistý, ale Ester s Markétkou ho přemluvily.  Začali tedy hrát. Chvíli se hádali, kdo bude pykat, nakonec to padlo na Markétku. „Jedna, dva, tři…“ počítá Markétka. „Už jdu!“ zakřičela. Oba dva byli hodně dobře schovaní. Markéta Ester nakonec našla za nejbližším stromem. „To bylo celkem lehké,” řekla Markétka. Josh byl celkem dobře schovaný, nemohli ho najít ani po dvaceti minutách. Začali se obávat, kde je... Křičeli po celém lese: „Joshi, Joshi!“ Nikdo se ale neozval. Běžely tedy domů.

Jakmile to řekly rodičům, ti okamžitě vstali a šli ho hledat. Byli dost v šoku. Hledali ho přes hodinu a nevěděli, co dál. Rozhodli se ho hledat prostě tak dlouho, dokud ho nenajdou. Uběhla další hodina a Josh pořád nikde. Došli k nějakému příkopu. Podívali se dolů a uviděli tam ležet Joshe. „Joshi jsi v pohodě,“ zeptala se mamka od Joshe.  Josh ale neodpovídal... Rychle seběhli ten kopec k Joshovi. „Slyšíš mě! zeptala se Markétka...“ „Mhh,“ zamumlal Josh. Rychle zavolali záchranku. Ta za chvíli přijela a rychle šla k Joshovi.  Nabrali ho na nosítka a naložili do záchranky. 

O pár dní později ji Josh volal na videohovor. Vysvětlil jí, co se stalo. „Šel jsem se schovat, ale nevěděl jsem, kam mám jít. Došel jsem tak daleko, že jsem neslyšel, jak počítáš. Potom jsem něco zaslechl, nějaký zvuk a lekl jsem se. Začal jsem utíkat a spadl jsem do toho příkopu!“ „Příště už to hrát nebudeme…” řekla Markét. Dostali kázání, že už nikdy nemají hrát schovku někde, kde je to takhle nebezpečné. Josh se za pár dní vyléčil. Bohužel už musel zase odjet do LA.

Od té doby se kamarádili o hodně více, volali si a často si psali. Říkali si různé novinky ze svého města. Už se nemohli dočkat na další Velikonoce.