https://www.traditionrolex.com/26
https://www.traditionrolex.com/26
Peruť vody - Eliška Eisenhammerová (ŽV-K4) | Balónek

Peruť vody - Eliška Eisenhammerová (ŽV-K4)

Peruť vody - Eliška Eisenhammerová
23. května 2018, Eliška Eisenhammerová

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.

Jak dlouho jsem tam stála? Tam nahoře, na útesu. Jak dlouho jsem se dívala do vln a přemýšlela? Nevím. Na útesu pro mě čas neplyne. Miluji vodu. Ráda tady nahoře stojím a poslouchám tříštění vln o útesy. Jenže mám ráda i svůj kmen a vesnici. Spolu žijeme, spolu lovíme a spolu jíme. Voda je sice nádherná a divoká a dokáže léčit, ale dole u kmene je moje místo. Má matka je přivolávačka deště a tohle postavení se v našem rodě dědí už po generace. A já, až nadejde ten den, budu připravená ho převzít. Teď mě ale náčelník přidělil mezi lovce.

Mého otce zabil před lety medvěd. Skoro si ho nepamatuji. Vím jen, že měl tak tmavě hnědé oči, že vypadaly jako černé. Dívala jsem se do nich a viděla vesmír. Připadala jsem si maličká. Ty oči jsem po něm zdědila, po matce mám delší, vlnité, černé vlasy.

Kmen dřív hodně cestoval, ale pak naši předkové objevili tohle místo. Je pro život dokonalé. Vesnice leží mezi pralesem a mořem, takže můžeme lovit ryby i zvěř.

„Vodní kapko!“ vyrušil mě čísi hlas. „Všichni tě shánějí. Je potřeba vyjet na lov, doplnit zásoby. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a otočila se.

„Už jdu, Prchavý stíne,“ odpověděla jsem. Chlapec kývl a běžel do vesnice. Své jméno má pro to, že se dokáže pohybovat jako stín. Je milý. Jsme skoro jako sourozenci, protože já žádného nemám.

Poklusem jsem se vydala zpět. Na útesu bylo nádherně, ale kmen potřeboval jíst a já tam nemůžu trávit všechen čas. Proběhla jsem kolem několika týpí a z toho našeho si vyzvedla lovecký tesák, který jsem dostala od Stína, a luk s jedovatými šípy. Jed získáváme z malých, pestře zbarvených žab, které žijí trochu dál v pralese. Říkáme jim šípové žáby.

Nasadila jsem ostré tempo a za chvíli se přede mnou objevilo stádo různě zbarvených koní. Převládali strakatí. Zapískala jsem několik tónů. Od ostatních se oddělil tmavý hnědák a zamířil ke mně. Poplácala jsem ho po krku, dala mu do huby provaz a vyskočila na něj. Byl to můj přítel Osud, i když jsme mezi sebou neměli tak silné pouto jako Prchavý stín a Orlice, jeho černošedobíle strakatá klisna.

„Tak jedem, Osude,“ řekla jsem a jemně ho pobídla. O pár minut později jsme dorazili k lovecké skupině. Měla asi tucet stálých členů. Všichni spolupracovali v dokonalé shodě a když byla nablízku kořist, používali lehkou znakovou řeč.

„Kde se couráš, Vodní kapko?“ zeptal se velitel. Byl zároveň i náčelníkem a seděl na velké, hnědobíle strakaté klisně. Na hlavě měl loveckou čelenku z orlích per. Nezněl právě nejpříjemněji. Naopak. Zuřil. Neměl rád opozdilce a dovedl jim to pěkně spočítat, když chtěl. Dnes na to však naštěstí neměl náladu.

„Omlouvám se, Moudrý vlku,“ řekla jsem a sklopila oči. „Už se to nestane.“ A myslela jsem to vážně. Zabručel a otočil se k ostatním.

„Pojedeme k Dunící hoře,“ řekl a obrátil svou klisnu určeným směrem. Dunící hora je skála , která se celá chvěje duněním, připomínajícím vodopád. Lehce jsem pobídla Osuda a celá skupina se cvalem rozjela k Dunící hoře.

Po chvilce Moudrý vlk zvedl ruku a zpomalil do klusu. Nikdo nevydával sebemenší hluk. Koně byli na tichý pohyb v lese zvyklí. Náčelník ukázal několikrát rukou a skupina se rozptýlila. Stále jsme však měla na dohled své dva druhy vpravo a vlevo. Nakonec jsme zastavili. Moudrý vlk ukázal před sebe.

Na nedalekém palouku se páslo stádo jelenů a laní. Moudrý vlk ukázal na největšího a nejnádhernějšího z nich a prudce sevřel ruku v pěst. Pak ji rozevřel, ukazovákem několikrát načrtl ve vzduchu kruh a rozevřel prsty. Zabít tamtoho jelena a pokud to bude možné, tak nahnat stádo do ohrad. První akci jsme měli provést já a asi pět dalších lovců.

Nahmátla jsem luk a připravila si toulec s šípy. Lovec po mé levici připravil oštěp zdobený peřím k útoku. Moudrý vlk vydal lovecký pokřik a všichni jsme vyrazili vpřed.

Vyplašené stádo se dalo na útěk s určeným jelenem a jeho laní v čele. Naše část lovecké skupiny běžela za vedoucím párem a ostatní obklíčili stádo. Podařilo se nám obě zvířata oddělit, ale ta se v panice vrhla do lesa. Pobídli jsme koně, kteří překonávali terén, kterým utíkali, bez problémů, za nimi.

Pevně jsem se držela, abych nespadla. Jeli jsme nalevo a pomalu se k jelenovi s laní přibližovali. Jeden z lovců se napřáhl a hodil svůj oštěp. Laň zařičela, když ji zbraň srazila k zemi. Jelen se snažil zrychlit ještě víc, ale už skoro nemohl. Natáhla jsem luk a zamířila. Když jsem vystřelila, zvíře najednou vyskočilo do výšky a zmizelo v lese. Ozvalo se šplouchnutí, jak můj šíp dopadl.

Jen tak tak jsem se jednou rukou stihla chytit Osudovy hřívy, když se před námi vynořil potok. Nebyl moc široký, ale vypadal hluboký.

Osud se odrazil a já jsem pohlédla dolů. Voda se divoce valila přes kameny a vodní tříšť se zvedala vysoko do vzduchu. Bystřina byla čistá a já jsem cítila kapička chladné vody, které mi dopadly na tvář. V tu chvíli Osud, přistál na druhém břehu, ale ten byl kamenitý a kluzký, takže mu podklouzly zadní nohy.

Jak se snažil udržet rovnováhu, shodil mě dolů. Upustila jsem luk a snažila se čehokoliv chytit. Nahmátla jsem Osudovu hřívu. Pocítila jsem příval paniky. Voda je mi sice  blízká, ale kameny v potoce vypadaly dost nebezpečně.

Jedna moje část, ta praktická a logická, nechtěla spadnout. Ale ta druhá, založená na pocitech a emocích, věřila a snad i věděla, že se mi nic nestane. Poslechla jsem svou intuici.

Pustila jsem se. Volným pádem jsem rozrazila vodní hladinu a kupodivu nenarazila do jediného kamene. Uslyšela jsem výkřik a šplouchnutí, než mě obklopila chladivá voda. Tady a teď jsem byla doma. Obklopená léčivou, divokou silou.

Přestože jsem měla pevně zavřené oči, spatřila jsem před sebou v průzračné vodě orlí tvář a po chvilce i tělo s křídly. Orel se otočil, zmizel a mě se zmocnil proud. Přestože jsem si jistá, že jsem musela ztratit vědomí, viděla jsem, jak mě proud unáší potokem.

Pod sebou jsem cítila sílu a divokost a když jsem se podívala na vodu pořádně, spatřila jsem perutě. Orel mě nesl proudem. Neodporoval mu, plul s ním, elegantně a jemně upravoval jeho směr a na hladině kličkoval mezi kameny.

Po chvilce se se mnou ponořil. Když opět vyplul na hladinu, byli jsme v obrovské, kamenné jeskyni. Dunění tady bylo ohlušující. Orel mě donesl ke klidné tůni, do které spadal ohromný vodopád. Z druhé strany vytékala říčka a potok kterým jsme připluli, se na tůň napojoval a přidával svou vodu. Můj průvodce mě jemně položil na písečný břeh a rozplynul se.

Před očima se mi rozlila tma. Zakašlala jsem a vyplivla vodu, kterou jsem naspolykala. Pomalu jsem otevřela oči. Bolelo mě celé tělo V jeskyni bylo šero, jen pár paprsků osvětlovalo stěny. Ztěžka jsem vstala a rozhlédla se. O kousek dál jsem spatřila dalšího člověka. Rozběhla jsem se k němu a otočila ho na záda.

Byl to Prchavý stín. Zatřásla jsem s ním. Když nereagoval, začínala jsem mít o něj strach. Zrovna jsem se ho chystala trochu proplesknout, když zakašlal.

„Stíne!“ vykřikla jsem úlevně a znovu s ním zatřásla. Převalil se na bok a pomalu otevřel své nádherné šedé oči.

„Kapko,“ zašeptal. Nevím, jak je možné, že jsem ho přes hluk vodopádu slyšela. Pomohla jsem mu se posadit a úlevně si oddechla. Aspoň že se nám nic nestalo. Ale kde to jsme a jak se odtud dostaneme? Prchavý stín se rozhlédl a oči se mu rozšířily údivem.

„Kapko,“ zopakoval ohromeně. „Dunící hora.“ Podívala jsem se na obrovský vodopád a hned mi to došlo. My jsem uvnitř Dunící hory! Po ty generace, co tu náš kmen žije, se to nikdy nestalo. Tahle hora pro nás byla záhadou. Až do teď. Užasle jsem se na Prchavého stína podívala. Ten se namáhavě zvedl a došel ke stěně. Měla všechny odstíny modré – od nejsvětlejší modři až po noční oblohu. S úctou a obdivem jsem po ní přejela špičkami prstů. Vodopád zaburácel.

Rychle jsem se otočila. Padající voda se přestala chovat jako normální voda. Proudila nahoru i do stran a formovala tělo. Z vodopádu se vynořil obrovský orel z vody. Jeho peří hrálo všemi odstíny modré. Upřel na nás své klidné, bystré, moudré a azurové oči.

„Vítejte, Vodní kapko a Prchavý stíne,“ řekl. Jeho hlas byl sametově hladký, zněl skoro jako šepot a já jsem z něj cítila říčku, která dlouhé roky vymílá své koryto, ale přesto je neústupná. Orel k nám sklonil hlavu a pokračoval: „Váš kmen mi říká Strážce vody. Jsem příliv a odliv, jsem každá vlnka, která se vytvoří. Jsem vodní tříšť, která se zvedá vysoko do vzduchu. Jsem proud, který žene ryby do vašich sítí. Ale jsem i klidná hladina tůně, kterou zčeří každičký závan větru. A jen srdce, které v sobě nosí porozumění, a duše, která dokáže léčit, mě mohou přivolat.“ Pocítila jsem k tomu tvorovi téměř nábožnou úctu a respekt. Tohle byl orel, který nám dává život. Protože bez něj, bez vody bychom dlouho nevydrželi. Poklekla jsem před ním a stáhla s sebou i Stína. Strážce vody byl chápavý a klidný, ale i divoký a svobodný.

„Vstaňte,“ vyzval nás a zněl i vypadal trochu pobaveně. „Dokázali jste, že se vody nebojíte a dokážete se jí svěřit. A ty jsi, Vodní kapko, dokonce přivolala svého průvodce. Proto mi, prosím, dovolte, abych vám dal nová jména.“ Odmlčel se a pozorně si nás prohlédl. Udělení nového jména je jeden z nejdůležitějších okamžiků každého indiána. Uděluje ho náčelník kmene po nějakém prvním mimořádném skutku. Ale kdo by odmítl nové jméno od samotného Strážce vody? Našlo by se pouze pár takových odvážlivců. Já jsem toho nebyla schopna už jen díky mému poutu s vodou. Říkám díky, protože jsem hrdá na to, že mi nové jméno dal Strážce vody. A Prchavý stín odvahu odmítnout zjevně taky neměl. Kývl.

„Bude nám ctí,“ odpověděla jsem za nás oba. Strážce vody k nám přiblížil svou hlavu.

„Prchavý stíne,“ pronesl slavnostním hlasem, ,,dávám ti jméno Stínový jezdec díky tvému jezdeckému umu a díky tomu, že se dokážeš pohybovat nenápadně.“ Prchavý stín, nyní už Stínový jezdec, sklonil hlavu. Strážce vody se ho zobákem dotkl a do chlapcovým vlasů z něj sklouzlo šedotyrkysové pero, snad malinko víc do zelena. Pak se orel obrátil ke mně.

„Vodní kapko,“ řekl šeptem, který zněl jako pleskání vlnek, „za tvou důvěru, porozumění a cit pro vodu, díky tvému orlímu průvodci,“ odmlčel se a zpříma se mi podíval do očí, „ti dávám jméno Peruť vody.“ Sklonila jsem hlavu v očekávání, že se mě dotkne stejně jako Stínového jezdce. Jenže on ke mně svůj zobák pouze přiblížil. Vyčkával. Pochopila jsem nevyřčený signál a přistoupila k němu. Natáhla jsem ruku a špičky prstů se dotkla jeho zobáku.

Byl to úžasný pocit. Cítila jsem se součástí vody. Zavřela jsem oči. I přesto jsem však viděla pero v barvě noční oblohy a azurovou špičkou, jak klesá do mých vlasů. Otevřela jsem oči. Strážce vody kývl a otočil se.

„Dej mu jméno,“ řekl a zmizel ve vodopádu. Ozval se vřískot a z padající clony se nám vysoko nad hlavou vynořil menší orel z vody. Poznala jsem ho. To byl můj průvodce. Zakroužil a přistál přede mnou na zemi. Podívala jsem se mu do očí.

„Za tvůj skutek v říčce ti dávám jméno Divoký proud,“ řekla jsem tiše. Zavřískl a vzlétl. Když mi přistával na rameni, změnil se v živého orla z masa a kostí s tím rozdílem, že jeho peří hrálo všemi odstíny modré. Stála jsem před vodopádem, nohy v mokasínách mi omývala voda z tůně a Divoký proud seděl na mém rameni. Připadala jsem si skoro jako tehdy na útesu.

„Mám jednu připomínku,“ ozval se malinko nejistě Stínový jezdec. Stejně mu budu říkat Stín. Je to kratší a víc mi to k němu sedí. „Jak se odtud dostaneme?“ Tak tohle byla podpásovka. Stále jsem cítila zbytky souznění s vodou a zpět do reality se mi nechtělo.

„Hele, vzpamatuj se už. Nechci tu tvrdnout zbytek života,“ zamával mi před obličejem rukou. Teď, když Strážce vody zmizel, se mu jazyk pěkně rozvázal. Neochotně jsem se zapřemýšlela. Jak se odtud dostaneme?

„Nemohl bys nám ukázat směr?“ zeptala jsem se Divokého proudu a podrbala ho na hrudi. Trochu dotčeně se na mě podíval. „Tak jo. Drbání asi moc rád nemáš.“ Pokrčila jsem rameny. Jenže jsem zapomněla, že mi na jednom sedí Proud. Rozčileně vřískl, zaťal mi drápy do ramene a vzlétl.

„Promiň!“ zavolala jsem za ním. „Nejsem na to zvyklá!“ Otočil se směrem k vodopádu a jeho křik mi zazněl v uších jako pobídka. Chytila jsem Stína za ruku a táhla ho za orlem. Voda nám cákala kolem nohou a po pár stopách jsme museli plavat. Proud se po nás ohlédl a když viděl, že ho následujeme, vletěl do vodopádu. Voda spadající ze skály mě potopila pod hladinu. Snažila jsem se s bojovat, ale ta síla mě pokaždé srazila pod hladinu. Zavřela jsem oči.

Najednou jsem ucítila, jak mě za oblečení chytily silné drápy a opět jsem vklouzla do toho podivného vidění. Divoký proud mě silnými záběry táhl vzhůru. Vylétl z vody a hodil mě na písek za vodopádem, přičemž mě omylem škrábl do zad. Peří měl mokré a lesklo se mu. Rozkašlala jsem se a vrátil se mi můj normální zrak. Škrábanec pálil. Tiše jsem zasykla.

Kdyby mohl, určitě by si Proud odfrkl. Vedle mě ležel Stín a kašlal. Když se uklidnil, podíval se na orla.

„To ty?“ zeptal se. Když můj průvodce kývl, pokračoval: „Dík.“ Rychle jsem zamrkala. Opravdu na Stína Proud mrknul? No teda. Když se orel obrátil ke mně, zastyděla jsem se.

„Jo dík. Bez tebe bysme se odtud asi jen tak nedostali,“ poděkovala jsem. Teď vypadal spokojeně. Roztáhl křídla a vzlétl. Stín vstal a vytáhl mě na nohy. Rychlým krokem jsem pokračovali za Proudem. Občas jsme museli poklusávat. Nakonec se tunel, kterým nás orel vedl, začal zmenšovat. Stěny a strop se pomalu sbíhaly k sobě, až vytvořily chodbu tak akorát velkou pro mě a Stína. Proud slétl k nám a usadil se mi na levém rameni. Asi si na tu tíhu budu muset zvyknout.

„Nechceš si přeletět na druhý rameno? Tohle mě začíná bolet,“ navrhla jsem mu po několika minutách chůze. Jednou kolem nás zakroužil a pak usedl na mé pravé rameno.

Po chvíli jsme došli ke kamenné desce, která přehrazovala chodbu. Zkoušeli jsme ji odsunout, ale ona se nehnula ani o píď. Ozvalo se cosi jako orlí povzdech a Divoký proud se na desku položil nohu. Když se odsunula, uvědomila jsem si, že to musely být dveře.

Dopadly na nás paprsky nízkostojícího slunce. Bylo pozdní odpoledne. Proud se najednou vrhl vpřed a chytil překvapeného zajíce, kterého jsme svým příchodem vyrušili. Rychle ho zabil a pustil se do svačiny. Lehce jsem se usmála. Taky jsem měla hlad a pořádný. Stínovi zakručelo v břiše.

„Měli bysme najít vesnici,“ poznamenal. Ale jak? Zamyšleně jsem se podívala na modrého orla, jehož peří se na slunci podle jeho pohybů lesklo. Byl na něj nádherný pohled. Přišla jsem k němu a klekla si před něj do dřepu.

„Dokázal bys najít naši vesnici?“ zeptala jsem se ho. Naklonil hlavu na stranu a jakoby pokrčil křídly.

„Leží mezi pralesem a mořem a vedle je útes,“ doplnil Stín. Divoký proud kývl a vzlétl. Pohyboval se rychle a bylo vidět, že ho to baví. Kličkoval nad pralesem, který začínal kousek od nás, až se nám po chvilce ztratil z očí. Čekali jsme tak maximálně půl hodinky, když se z oblohy nesla modrá šmouha a prudce zbrzdila svůj střemhlavý let těsně nad zemí. Proud ještě kousek popolétl a usadil se mi zase na rameni. Lehce jsem si povzdechla. Tohohle zlozvyku se asi jen tak nezbaví.

„A co teď?“ zeptal se Stín. Podívala jsem se Prouda. Klidně můj pohled opětoval.

„Čekat,“ odpověděla jsem a jen tak tak se zarazila, když jsem chtěla pokrčit rameny. Zanedlouho se z pralesa vynořila skupina tří jezdců a dvou volně cválajících koní a zamířila k nám. Byl to náčelník, má matka, Stínův otec a Osud s Orlicí. Moudrý vlk se tvářil vážně. No teda, dva maléry v jeden den. Začala jsem se cítit mírně nejistě. Naši koně k nám přišli a nechali se podrbat.

„Nasedněte,“ řekl náčelník. Do vesnice jsme přijeli po pár mílích cvalu. Všichni jsme pustili koně a přešli k ohni, který hořel uprostřed, a sedli si. Vedle mě přistál Divoký proud. Pohladila jsem ho po zádech.

„Ty jsi přivolala Strážce vody, Vodní kapko?“ zeptal se Moudrý vlk. Než jsem mohla přikývnout, Proud zavřískl a roztáhl křídla. Nejistě jsem se po něm podívala.

„Teď se jmenuji Peruť vody. A Prchavý stín je Stínový jezdec,“ úkosem jsem na chlapce podívala. „Ta jména nám dal Strážce vody. Tohle je průvodce, kterého jsem přivolala. Jmenuje se Divoký proud.“ Vyprávěla jsem jim vše, co jsem na lovu zažila. Všichni napjatě poslouchali. Na konci se náčelník a matkou zvedli, přišli k nám. Moudrý vlk mně i Stínovi pohlédl do očí.

„Je nám ctí, že vás můžeme přijmout jako dospělé členy kmene,“ pronesl. Tělem se mi rozlila úleva.

„Děkuji, Moudrý vlku,“ řekla jsem a vstala. Divoký proud vzlétl, zavřískl a jednou kolem mě zakroužil. Jeho peří se zalesklo.

Tato prezentace používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tímto souhlasíte.
https://www.traditionrolex.com/26