Petr Bezruč - 150 let - K4: Hana Kukutschová

Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.

Jen jedenkrát kolem mě šla láska

Jmenuji se Sandra. V létě jsem dostala úžasný nápad, a sice přihlásit se na herecký kurz. Ach ano, bylo to pro mne těžké, protože se trochu děsím společnosti cizích lidí.  A protože jsem se chtěla překonat, šla jsem na první setkání. Snažila jsem se se nebýt příliš nápadná, a proto jsem si oblékla tuctové modré rifle, bílé triko bez potisku a na nohy jsem si obula červené tenisky. Když jsem dorazila ke dveřím, za kterými se ozýval zvonivý ženský smích a občasné výskání, zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. V ten okamžik se zastavil čas. Celé osazenstvo strnulo a zvědavě si mě prohlíželo. Tehdy jsem nabyla dojmu, že můj plán „nebýt nápadná“ selhal. Neviděla jsem jedinou volnou židli, na kterou bych se mohla usadit a ke všemu jsem se začala tak nějak vnitřně třást. Nakonec jsem naštěstí volné místo našla a s velkou radostí jsem jej obsadila.

Jakmile jsem tak učinila, rozrazily se dveře a vešla blonďatá, hezká, mladá žena. Nesla se jako královna ze Sáby a svět, tedy i my, jí ležel u nohou. Svou elegantní chůzí topmodelky doplula až ke mně. Změřila si mě pohledem a řekla: „Tohle je moje místo, takže šup, šup.“ A neverbálně mi naznačila, že si mám přesednut. „Ale Aleno,“ ozvalo se odněkud, „přestaň si hrát na pyšnou princeznu a sedni si jinam.“ Mým princem na bílém koni se stal mladý muž v mém věku, ve sportovním oblečení, s hnědými vlasy a pronikavě modrýma očima. Ach, jak miluju tu modrou barvu.

Po tomto výstupu přišel náš lektor, prošedivělý muž okolo šedesátky s milým úsměvem a trikem s nápisem Pink Floyd. Ten opravdu neztrácel čas a ihned nám rozdal scénáře hry, kterou budeme hrát na konci kurzu. Se svou rolí jsem byla spokojená, nebyla sice hlavní, ale já nemusím hrát vždy první housle. No a začali jsme zkoušet.

V průběhu kurzu jsem se sblížila s Danielem, mým zachráncem před spár umělých nehtů pyšné princezny. Léto pomalu končilo a s ním i náš kurz, což mě mrzelo, ale zase jsem získala nového přítele – Daniela. Přišel den P, tedy den premiéry, moc jsem se těšila, ale zároveň jsem byla nervózní. Nervozita ze mě opadla teprve až jsem se předstoupila před desítky tváří plných očekávání. Některé vypadaly znuděně, ale tomu jsem nepřikládala velkou váhu. Pak se jen hrálo, klanělo a děkovalo. Děkovačku bych označila jako nejsilnější moment kurzu.

Večer jsme s Danielem vyrazili na spanilou jízdu městem. A tehdy mi oznámil, že odjíždějí do Londýna. Pomalu mi to docházelo, když mi to došlo úplně, rozplakala jsem se. Mrzelo mě, že přicházím o svého kamaráda, ale co se dá dělat. Uklidnila jsem se a Danovi řekla, ať mi pošle sněžítko s Big Benem.  Pak jsme se rozloučili a já jsem se odebrala domů.

Šla jsem polní cestou, bylo teplo. Na sobě jsem měla letní šaty a sandálky. A pak. Zničehonic se vedle mne objevila krásná dívka s dlouhými vlasy do pasu, oblečená v šatech a s takovým nadlidským úsměvem na rtech. „Ahoj,“ pozdravila mne a rozesmála se. „Ahoj,“ odpověděla jsem udiveně. „ Kdo jsi?“ zeptala jsem se. „ Já, to není důležité, ale myslím, že na to přijdeš.“ A zase propukla v příjemný smích. „Ztratila jsi někoho blízkého, někoho koho jsi měla ráda,“ pokračovala už vážným tónem. „Jak to víš?“ zněl můj další dotaz. „Takové věci já prostě vím,“ odpověděla. A pak šla dál a já jsem ji nenásledovala, nevolala jsem na ni, nechala jsem ji jít.