Petr Bezruč - 150 let - K4: Klára Niećová

Jdu za tebou

Zdravím, jsem Sofie McNeilová a je mi patnáct let. Žiji v dětském domově už od tří let, kdy můj věčně opilý otec to přehnal a už se z toho neprobudil. Matka byla feťačka, která od otce utekla po mém narození. To díky ní jsem se narodila se závislostí na heroinu. Od té doby co můj otec zemřel jsem se uzavřela do sebe a s nikým nemluvím. V pokoji se mnou bydlí jeden kluk, protože v pokoji s kluky nebylo místo. Ten kluk se zde ale moc nezdržuje. Přes den je u holek a večer přijde, až když spím. Jednou, když jsem obědvala, si mně zavolala naše vychovatelka slečna Steanová. Řekla mi: „Sofi, zítra jedeme s Tebou a pár dalšími dětmi na prohlídku. Proto buď v osm hodin dole v hale“. Vstala jsem, rozloučila se a odešla do pokoje. Ten kluk tam byl ale spal. Byla jsem unavená tak jsem si šla také lehnout. Spala jsem dlouho a ráno jsem se vzbudila v sedm hodin. Šla jsem se umýt, nasnídat a poté obléct. Oblékla jsem si černou košili a bílou sukni a šla do haly. Slečna Steanová už tam byla a tak jsme mohli vyrazit. Cesta uběhla rychle a já se zanedlouho ocitla v ordinaci. Doktor se na mne podíval a řekl: „Sofie, je to velice znepokojující, ale našli jsme ti nádor na mozku. Zbývá ti měsíc života“. V tu chvíli jsem začala plakat. Přišla jsem ke slečně Steanové a poprosila jsem ji, jestli by mne mohla zavést zpátky. Souhlasila, ale řekla mi, že se musí rychle vrátit zpátky. Rozeběhla jsem se k autu a nasedla si. Když přišla i slečna Steanová rozjeli jsme se k domovu. Před domovem mne vysadila a hned zase odjela. Já se rozeběhla do pokoje a lehla jsem si do postele. Po hodině přemýšlení jsem usnula. Ráno jsem se probudila s uslzenýma očima. Šla jsem se osprchovat a ve sprše jsem strávila hodinu. Poté jsem se oblékla a šla jsem se projít do parku. V parku jsem strávila celý den. Když se začalo stmívat, rozhodla jsem se jít domů. Doma jsem se najedla a šla si lehnout. Takhle to šlo celé tři týdny. Ráno jsem byla v parku a poté ležela v posteli. Toho kluka jsem potkala jen dvakrát. Ten poslední týden to bylo nejhorší. V Úterý ráno jsem se šla projít do parku a tam jsem omdlela. V nemocnici si mne pro jistotu ten poslední týden už nechali. První tři dny jsem byla napojena na přístroje a nemohla jsem nikam ani chodit. Za ty tři dny u mě slečna Steanová byla dvakrát. Poslední tři dny jsem jenom ležela a odmítala jíst. V ten poslední den jsem to už nevydržela a ty hadičky si z rukou vytrhla. Doktoři to ke mně nestihli a já bych stejně umřela tak i tak.

Z pohledu chlapce

Uběhly tři dny od doby, co Sofii někam odvezli. Lámal jsem si nad tím hlavu. Během těch tří dnů jsem si něco uvědomil. Zamiloval jsem se do Sofie. Byl jsem do ní zakoukaný už dlouho ale bál jsem se ji to říct. Dnes je Pondělí, týden od doby co týden co Sofii odvezli. Dnes ke mně přišla vychovatelka a řekla mi: „Těžko se mi to říká, ale Sofii našli nádor na mozku a zbýval ji měsíc života. Poslední den už to nevydržela a odpojila si z rukou hadičky. Doktoři to k ní bohužel nestihli a ona zemřela“. Vstala a odešla. V tu chvíli se mi zhroutil svět.Nic jsem nejedl a jenom ležel v posteli.

Pohled třetí soby

Chlapec se neodvážil jít ani na pohřeb. Od pohřbu Sofie uběhl týden a chlapec si dokola vyčítal, že jí to neřekl. Po měsíci od smrti Sofie se konečně odhodlal a šel k ní na hřbitov. Klekl si k jejímu hrobu a řekl: „Sofie, odpusť mi“. Chlapec se rozeběhl k útesu, který byl naproti hřbitova. Před okrajem se naposledy ohlédl a zašeptal: „Jdu za tebou“ a skočil.