- Úvod
- Soutěže
- Literární soutěže
- Píše se rok 2085 - Adéla Jaškovská - (ASB-K2)
Jak probíhá můj běžný den v tomto roce? Jak to tady vůbec vypadá?
Už jsem stará. Lidi už ani neumí sami pracovat…! Třeba místo dělníků staví stavby už jen obrovské stroje na program… Svět se úplně proměnil, všude jen moderní prosklené vily a města, po přírodě skoro ani památky a co nejhůř - létá se i jezdí jediným prostředkem - létajícím autem. Ale co už!!! Jsem úplně mimo a nevím, jak se co ovládá.
Zápis z deníku ze dne 23.5.2085.
Vstávám v 8:00 hodin, můj robot mě vždy probudí cinkáním, jenže nejhorší je, že občas zapomenu, jak se vypíná - takže mi budík zvoní všude, kde robot je. Ráno vyjdu ven na terasu a pozoruji, jak se nebem prohání oblaka a mezi nimi i létající auta. Posnídám to, co mi připraví robot podle receptu v jeho paměti a vydám se za svými vnoučaty. Bohužel se mi nepodaří létající auto nastartovat, takže musím zavolat, aby mi poslali robota na opravu auta. Když jsem dorazila, tak vnoučata nezajímalo nic jiného, než sklobony: něco jako mobil co býval kdysi, ale teď akorát umí více činností - třeba přečíst ti myšlenku nebo tě teleportovat na různá místa, nebo dokonce dokáže jednu zajímavou činnost: popiš mu, co chceš vygenerovat a on ti to dokonce ze své obrazovky vyplivne. Takže máš co chceš bezplatně, jen stačí říct. No a co moje návštěva obnáší? Samozřejmě poučky jak co funguje a hlášky vnoučat: “Řekni něco, babi, co si přeješ, a sklobony ti to vygenerují!” Samosebou že jim odpovím, že si přeji si s nimi povídat, a tak mi vykládají co nového se ve škole naučili. Jenže škola už není taková jako bývala! Děti do školy nemusí chodit, když se jim nechce, a učí tam robot. Po návštěvě si povídám se svým robotem. Popravdě moc nemám nikoho jiného, ale robot ti vždy soucitně naslouchá. Jdu si lehnout ve 21:00 hodin, ale nemůžu spát, tak si čtu e-knihu, protože ty pravé knihy byly zakázány - prý ničí zrak člověka. Usnula jsem a zdá se mi, že jsem opět v roce 2025.
Zajímavosti: