V kolik lidí věříš, tolikrát jsi zrazen… - Štěpánka Nyklová - (KNZ-K4)

Kdysi dávno se mě někdo zeptal na zcela zřejmou věc: „Co je to přátelství?“, nebo lépe: „Co pro tebe přátelství znamená?“

Tenkrát jsem odpověděla téměř bezmyšlenkovitě, že přátelství je to, když se mají dva lidé rádi… nesuďte mě, bylo mi teprve šest.

Je to odpověď, kterou by, sice různými oklikami, řekl každý. Ale čím jsem starší a čím déle jsem na světě a poznávám ho, začínám o tom pochybovat.

Tento dopis píšu, jelikož chci, aby lidé znali pravdu, jak o mně, tak o samotném přátelství. Všechno to začalo před šesti lety, kdy někdo surově zavraždil mou matku. Samozřejmě se to vyšetřovalo a vedly se různé teorie o pachateli, ale jeden jediný nepřímý důkaz dovedl svést vyšetřovatele z vrahovy stopy až ke mně. V té době jsem si myslela, že je to jen omyl, který se za pár dní napraví, leč právě tento omyl mě dovedl až sem, do této cely, v tento čas. Doteď nechápu, jak se to stalo, a asi už to nikdy nepochopím, ale přesto už šest dlouhých prohnilých let žiju ode dne ke dni v kobce, která se stala mým domovem, protože se po ta dlouhá léta nedokázalo rozhodnout o mé vině či nevině.

Když se zpráva, že jsem vrahem já, roznesla a já jsem skončila nejprve u výslechu, následně u soudu, a nakonec zde za mřížemi, všichni mí blízcí, dokonce i můj otec, se ke mně otočili zády. Mým nejlepším přátelům a mé rodině, která mě odjakživa podporovala, stačila pouhá báchorka, která byla a je navíc lživá! Já… nedokážu se s tím vyrovnat a pochopit proč… Prostě se to stalo a já už to nevrátím… Prostě už pro ně neexistuji…

Abych to přiblížila… S mými přáteli se znám již od útlého dětství. Prošli jsme společně školkou, školou a setkáváme se dodnes. Myslela jsem, že to jsou přátelé, kterým mohu věřit, kteří mě podpoří za každé situace a taky jsem se k nim podle toho chovala. Bránila jsem je, utěšovala je, pomáhala jim a jednoho z nich jsem dokonce i milovala! A právě tato skutečnost mě ranila nejvíc. Byl to člověk, kterému jsem darovala své srdce a to dokazuje, že jsem mu věřila víc něž komukoli jinému na světě… A právě on se ke mně otočil zády jako první. Ptala jsem se ho proč?! Proč to udělal?! Prostě proč?! A on mi odpověděl krátkou, úsečnou větou: „Nechci se oženit se ženou, která má tvou pověst.“

Ostatní přátelé na tom byli stejně. Prostě si nechtěli pošpinit své sametové rukavičky, se kterými se mnou jednali. Nejdřív mě to bolelo, a to hodně, ale postupem času se z bolesti stala nenávist a já nevím, jestli ji mám utišovat nebo posilovat. Momentálně nevím nic. Nesnáším je, ale přesto je mám ráda… své přátele. Vlastně nepřátele.

Dále tu byla má rodina, u které jsem doufala, že se mi dostane pochopení a následné pomoci. Ale stejně jako jiní se i oni ode mě nakonec odvrátili. Byla jsem na dně a oni stáli pode mnou a lopatami prohlubovali již tak bezednou jámu smutku, hanby, vzteku a bolesti, která mne od onoho okamžiku prohlodává jako krysa prohlodává sýr. U otce jsem to byla schopna pochopit. Zemřel mu člověk, kterého nadevše miloval a k tomu se dozvěděl, že to mohla spáchat jeho vlastní dcera. Chápu to; bolest a zármutek mu zaslepila zrak i úsudek, vlastně s ním soucítím. Ale ostatní členové mé milé rodiny se nade mnou mohli slitovat a pro jednou předejít předsudkům! Mohli mě vyslechnout! Mohli mi nabídnout pomoc! Ale oni jen nečinně seděli a ukazovali si na mě prstem. Myslím, že si na mě ukazují i teď, přes ty ocelové tyče, které mi brání v cestě ke svobodě.

Jsem zničená, protože tu není nikdo, kdo by mě vyslechl. Každému dítěti se od malička vtlouká do hlavy, že až mu bude nejhůř, kamarádi přijdou a pomohou. Jenže děti rostou a dělají si vlastní obraz o světě a budoucnosti a na tuto sladkou větu pomalu zapomenou. Téměř každý si myslí, že přátelství je jistota – ale je to pravda? Podle mě je to na pokraji spadnutí, protože, aby dokázalo vzniknout skutečné přátelství, nesměli bychom být lidská rasa, která mění pravidla uprostřed hry a která žízní po moci. Museli bychom všichni jednat narovinu, aby se utvořilo ono čisté přátelství, které je známé jenom v pohádkách…

Ve skutečném světě má přátelství dvě tváře. Je jako mince. Jedna strana je bíla a čistá – to je v případě, kdy se sejdou dva pravdomluvní lidé. Tak může vzniknout pravé přátelství. Avšak každá mince má i druhou stranu a ta je vždy šerednější. A právě takovou tvář má i přátelství. Když se sejdou dva lidé, kteří si umí navzájem jenom lhát, jejich přátelství bude založené jen na jejich výmyslech, kterými se budou oslepovat, a nakonec sami sebe navzájem oberou. Přátelství je prostě něco nevyzpytatelného, co záleží jen na nás, na lidech.

Tím jsem popsala můj názor na přátelství, vlastně na svůj život… A tím dopis zřejmě končí. Je to to poslední, co ode mě člověk kdy uslyší, jelikož jsem se rozhodla vydat na další etapu života. V lidském světě již nechci žít, nečeká mě tu zřejmě nic dobrého, protože stejně jako přátelství je slepá i spravedlnost. To, co udělám, budou policisté sice považovat za důkaz mé viny, ale to se mýlí. Já jsem nevinná a tento dopis odůvodní mé činy až moc přesně. Ta bolest, která koření v mém srdci, roste a roste a za chvíli mě pohltí celou. Já už s ní nemohu žít… Alespoň víte, co se mnou to slavné sladké přátelství udělalo!

Toto jsou má poslední slova.

Sbohem.