Život pod hladinou – rok 2075 - Eliška Hnilová - (ASB-K3)

Píše se rok 2075. Poté, co na Zemi roztál veškerý led, žijí obyvatelé Nové Ostravy pod hladinou moře. Objevili jsme speciální materiál, díky kterému můžeme před vodou ochránit naše obydlí, vesnice nebo dokonce i města. Tento materiál se jmenuje mitril a dokáží ho vyrobit jen mystické bytosti – vodní draci. Tito draci se záhadně objevili poté, co se lidstvo již pomalu vzdávalo naděje na přežití.

Zdravím vás, jmenuji se Eliška, je mi 63 let a ráda bych vám pověděla, jak vypadá běžný den člověka žijícího v podmořské říši.

Každé ráno se probouzím do jemného šera, které vytváří paprsky slunce dopadající z hladiny vysoko nad námi. Naše domy jsou kulaté, průhledné a postavené z mitrilu, který se třpytí v modrozelených odstínech. Voda kolem nich se neustále pohybuje, ale dovnitř se nikdy nedostane. Místo oken máme průhledné stěny, skrze které můžeme sledovat hejna ryb, jak kloužou kolem našich obydlí jako zlaté šípy.

Den začíná snídaní – většinou z mořských plodů, řas a speciálních rostlin, kterých  pěstujeme mnoho ve světelných zahradách. Ty jsou osvětlené umělými slunečními koulemi, které napodobují přirozené světlo a umožňují rostlinám růst i v hlubinách. Po jídle se vydávám do práce. Jsem historička, zaznamenávám příběhy o tom, jak lidé kdysi žili na pevnině, nad hladinou. Mnozí mladí už si to ani neumí představit – otevřený vzduch, ptáci na obloze, déšť padající z nebe. Pro ně je domovem jen nekonečný oceán.

Cestování mezi vesnicemi je snadné, používáme průzračné bubliny naplněné vzduchem, které kloužou vodou podobně jako ponorky. V těchto bublinách se dá plout celé hodiny a pozorovat podmořský svět – korálové lesy, ruiny starých měst i tajuplné jeskyně, kde občas zahlédneme vodního draka. Když se přiblíží, cítíte lehké zachvění vody. Jejich přítomnost budí respekt, ale bez nich bychom neměli mitril, a tedy ani naše nové domovy.

Odpoledne bývá věnováno společenským aktivitám. Děti se učí plavat se speciálními dýchacími maskami, dospělí se scházejí v sálech s řídkým vzduchem, aby si na chvíli připomněli, jaké to je dýchat bez přístrojů. Všude panuje klid a harmonie – pod hladinou není hluk měst ani ruch aut, jen tlumené šumění vody a vzdálené zpěvy velryb.

Večer, když se oceán ponoří do temnoty, naše obydlí se rozzáří měkkým modrým světlem. Dívám se ven a často přemýšlím, jak moc se svět změnil. Kdysi jsme se báli, že voda naši civilizaci zničí, ale nakonec se stala naším domovem. Možná je to jen další krok v lidském vývoji – naučit se dýchat pod vodou, žít v souladu s přírodou a ne proti ní.

Když usínám, slyším, jak se o stěny domu otírá mořský proud. Připadá mi, že zpívá ukolébavku – píseň oceánu, který nás přijal mezi sebe. A já si uvědomuji, že i hluboko pod hladinou může být život krásný, klidný a naplněný světlem, i když to světlo přichází z úplně jiného světa než kdysi.