Z deníku učitelky Anety Čecháčkové - Aneta Čecháčková - (ASB-K3)

1. září 2085, Ostrava

Jako každý rok letím s malými dětmi na půl dne na Měsíc. Žáci se vždycky moc těší a já mám co dělat, abych všechno stihla připravit. Obvykle mi pomáhají moje vnoučata, ale někdy to musím zvládnout sama. Než vyrazíme, musí rodiče žáků podepsat souhlas o školním výletu na Měsíc. Děti, které souhlas nemají, se mnou připravují raketu. Děti ani dospělí už skafandr nepotřebují. Před pár lety lidé na Měsíci postavili základnu, ze které jde krásně pozorovat jeho povrch, a ta je plná kyslíku. Cesta na Měsíc trvá jen chvíli. Mám úkol uhlídat děti. Už mě to trochu v mém věku unavuje, ale nějak to zvládám, protože učitelé nikdy neletí sami, ale s asistentem nebo asistentkou. Jsou to mladí lidé, lépe zvládají technické vymoženosti dnešní doby. Před odletem musí absolvovat speciální zkoušky a zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Pak teprve můžeme odstartovat. V raketě jsme stejně jen chvíli, protože dnešní cesta na Měsíc nezabere více než 10 minut. To je jako moje cesta do školy autobusem před šedesáti lety.

Na Měsíci se nezdržíme moc dlouho, protože čas tam ubíhá rychleji než na Zemi a musíme se vrátit včas. Děti si musí odpočinout na další školní den. Žáci se sice učí jen pár hodin, ale vždycky je to učení vyčerpávající.

Kdysi jsme se o Měsíci jen učili z knih a lítali tam jen vybraní lidé. Bylo to jejich zaměstnání. Lety do vesmíru pro obyčejné lidi teprve začínaly. Dnes už se do vesmíru lítá běžně. Jsem zvědavá, co bude za dalších třicet let. Teoreticky bych se toho mohla dožít, protože průměrný věk lidí se zvýšil na 95 let.

Raketa bude připravena ke startu, a tak pro dnešek končím deníkový záznam.