https://www.traditionrolex.com/26
https://www.traditionrolex.com/26
Živá voda - Tereza Hrodková (ŽV-K3) | Balónek

Živá voda - Tereza Hrodková (ŽV-K3)

23. května 2018, Tereza Hrodková

„Crr!“ řinčel ráno budík, až jsem myslela, že s ním hodím o stěnu. Byl tu den jako každý jiný, opět škola, jedna z nejhorších věcí v mém životě.

Začala jsem ranní hygienou, zkontrolovala Facebook, pak jsem se ani nestihla nasnídat, protože jsem vůbec nestíhala, rozloučila jsem se s rodiči a pospíchala z domu.

Když jsem spatřila vchod naší školy, jen jsem smutně vydechla a šla loudavým krokem dál. Nemám školu ráda z mnoha důvodů, nejsem snad v ničem dobrá, nemám moc kamarádů a ještě minulý rok mě šikanovali, dokud kluk jménem Jason neodešel.

Nenápadně jsem prošla chodbou, vešla do naší třídy a posadila se do zadní lavice.

Hodiny ubývaly pomalu, ale stejně zazvonilo a já rychle vyběhla ven. Byla jsem už v půli chodby, když jsem na svém zápěstí ucítila silný stisk, co mě zatáhl do jedné z prázdných učeben. Stála jsem před mladou dívkou, nejspíš prvačkou se zrzavými vlasy a dost vážným výrazem. Nestihla jsem nic říct, ona mě stiskla pevněji a zašeptala: „Drž se pevně a nepanikař.“ Během sekundy se svět okolo mě začal vlnit a pak už jsem viděla jen prázdno. Ovšem potom se mi začalo něco objevovat něco úžasného. Viděla jsem úplně jiný svět… Byly tu travnaté louky poseté květinami, velké a zdravé stromy nebo vesele poletující ptáci.

Stisk povolil a my spadly do měkké trávy. S údivem, ale i hrůzou jsem se podívala na dívku. „Já jsem Triss,“ ozvala se jako první. „Nemusíš se tu bát, jsi v bezpečí. My tě potřebujeme, Veronico.“

Strnulá jsem stála na místě. „Co?! Jak víš o mně a co tu dělám?“ zvýšila jsem hlas, i když to moc nešlo. „Dávné proroctví říká, že přijde někdo se starou magií, kdo s jeho společníkem naši zemi zachrání,“ pronesla s nadějí v očích. Potom se rozešla směrem k lesu a já vyšla za ní. Nechápala jsem vůbec nic, ale věřila jsem jí.

Po dvaceti minutách jsme vyšli z lesa a já uviděla něco neuvěřitelného. Krásná krajina se změnila v suché rostliny, ani tu pořádně nerostla tráva. Před námi se rozléhala malá vesnička, která vypadala jako ze středověku. Po příchodu do ní jsem si to potvrdila, ženy tu chodily ve skromných šatech, někteří muži měli u pasu meč a lidé bydleli v malých kamenných domcích. Je možné, že bychom se vrátily v čase?

Triss mne zastavila a spustila: „Tohle se děje s naší krajinou a proroctví praví, že jen ty najdeš dávnou živou vodu a zemi zachráníš.“ Poté mě zavedla do jednoho z domů, kde mi všechno vysvětlila znovu. To, že jsme v roce 1372, vše o proroctví a o téhle době.

Po pár dnech jsme se skamarádily, poznala jsem zdejší lidi, dokonce jsem i zapomněla na svůj svět, něco mě tu prostě okouzlovalo, jako kdybych sem odedávna patřila. Lidem došlo, že jsem to já a že mám zemi zachránit před zkázou, ale proto mám strach, nemůžu to být já, nevím, kde mám hledat, nemám žádného společníka, co když to prostě nezvládnu… Nevěřila jsem tomu a nechci zklamat, proto jsem se v noci sebrala a vydala se na místo, kde jsme byly s Triss.

Cesta mi trvala mnohem déle než poprvé, proto mi došlo, že jsem se nejspíš ztratila. Byla tma a já to tu nepoznávala. Udělala jsem další dva kroky, když jsem najednou zakopla a spadla dolů. Po zádech jsem sjížděla po hlíně a kamení, až jsem sjela do louže v jakési jeskyni. Za bolesti hlavy jsem se zvedla. Vypadalo to strašidelně, ze stropu kapala voda do potůčku, co se táhl dál jeskyní. Nemohla jsem se jak dostat zpátky nahoru, tak jsem se vydala po proudu, třeba tam bude jiný východ. Chodba byla vážně dlouhá, proto jsem se už chtěla otočit, ale uslyšela jsem mužský výkřik. Zrychlila jsem krok a šla za hlasem.

Dostala jsem se až do vážně obrovské místnosti, ze zdí, podlahy i ze stropu trčely modré krystaly, které lehce svítily, proto bylo po celé místnosti vidět. U jednoho z mohutných sloupů se opíral muž, který sykal bolestí vždy, když se pohnul. Přiběhla jsem k němu. Mohlo mu být tak jako mně, měl blonďaté vlasy a vypracovanou postavu. Měl modré průzračné oči a u pasu dlouhý meč. S nadějí se na mě podíval, ale potom strnul s pohledem upřeným na strop. Pohledem jsem se natočila na podivné tvora nade mnou, vypadal jako přerostlá ještěrka, měřil zhruba pět metrů a byl celý černočervený. Podíval se na mě výstražným pohledem a já jen tak tak stihla uskočit za jeden z krystalů, než se z jeho pusy vyhrnul proud ohně, který obklopil celý krystal, ovšem mně se vyhnul.

Takhle to ještě nějakou dobu šlo, vždy jsem stihla uskočit za vedlejší krystal, abych se vyhnula. Bohužel tvor moje další kroky očekával, proto se dostal přede mne, což znamenalo, že nemám šanci uskočit. Rychle jsem uskočila dozadu a plnou silou jsem narazila na stěnu za mnou. Měla jsem pocit, že jsem ji dokonce i prorazila. S bolavými zády jsem udělala pár dalších kroků, dokud jsem nebyla v rohu. Ještěr už otevíral tlamu a já byla připravena se zavřenýma očima. Čekala jsem, ale nic. Pomalu jsem otevřela oči a viděla, jak muž do ještěra zabodl meč a tvor upadl bezvládně na zem.

Muž se na mě hřejivě usmál a zvedl flakónek s průhlednou tekutinou. „Ty jsi Veronica, že? Slyšel jsem o tvém příchodu,“ promluvil. Lehce jsem kývla. „Ty jsi ji našla,“ řekl radostně a ukázal na zeď, kam jsem před chvílí narazila. Z prasklinek unikaly malé proudy vody. „Napil jsem se a rány zmizely. Musí to být ono.“ Široce jsem se usmála a vodu začala nabírat, kam jsem jen mohla.

Následovně jsme se díky lanu, co nosil u sebe, dostali zpět na povrch a zamířilo do vesnice. Muž se mi představil jako Darin, prý zde žije sám už od narození a celý život po celé zemi hledá živou vodu. Byl mi vážně sympatický, přišlo mi, jako bychom se znali už od dětství. Došlo mi, že příběh byl o nás dvou, o mně a mém společníkovi, o Darinovi…

Za svítání jsme došli do vesnice, kde panoval povyk, a většina lidí se shromáždila uprostřed vesničky. Vešli jsme do hloučku a poslouchali, až nám došlo, že mluví o nás, tedy spíš o mně, chtěli se vydat mě hledat. Dostali jsme se až doprostřed, kde stála Triss, ta hned ztichla, když nás viděla. Vytáhla jsem flakónek a zvedla ho nahoru. Lidé začali tleskat a chtěli, ať jim to předvedu. Polila jsem tedy jednu květinu, co zůstala seschlá poblíž, ale nic se nestalo. Zkusila jsem to znovu a znovu, ale pořád nic…

Lidé utichli a zklamaně i naštvaně mě pozorovali. Cítila jsem se hrozně, zklamala jsem. Lidé začali něco naštvaně pokřikovat a my začali couvat. Po cestě jsem narazila do nějaké ženy a celý flakónek nechtěně vylila na sebe… Okolo mě začala poletovat malá světélka, co mě obklopila. Z rukou mi vyšlehly proudy světla, které ozářily vše, kam jsem dohlédla. Ta rostlinka začala nabírat žlutou barvu, napřímila se a rozkvetla. To samé udělaly všechny rostliny. Celý svět najednou zářil barvami a pozitivní energií…

Dál už to popisovat nemusím, proroctví bylo pravdivé, jen já mohla zemi zachránit, kvůli dávné magii, co ve mně údajně je. Oslavy probíhaly tři dny a tři noci. Potom jsem Triss požádala o návrat. Darin se rozhodl, že půjde se mnou, teď jsem byla já jeho jediný přítel. Oba dva jsme se vrátili do mého světa, do roku 2011.

Teď jsou z nás nejlepší přátelé, chodíme na stejnou školu a nevíme, co bychom si bez sebe počali. Ovšem naše malé tajemství je jen mezi námi, ještě jednu lahvičku živé vody mám pořád u sebe v šuplíku…

Tato prezentace používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tímto souhlasíte.
https://www.traditionrolex.com/26