Až se bude psát rok 2075 - Anna Dvořáková - (ASB-K3)

Dnes je 17. 11. 2075 a lidé si připomínají 86 let od sametové revoluce, ale to pro mě není tak důležité jako to, že přijede má vnučka. Mé vnučce je 8 let a jmenuje se Agnes. Bohužel žije se svým tatínkem a mojí dcerou v zemi, kde vládnou roboti. Oni se tam odstěhovali už před vládou robotů, ale od jejich převzetí moci se odstěhovat nesmí. Jen v tento den mohou jít, kam chtějí, ale se západu slunce se musí vrátit, jinak po nich vyhlásí pátrání a když je najdou, tak je sestřelí.

Už se na ni moc těším. Budeme si povídat o všem, pojedeme do ZOO a užívat si společný čas. Připomíná mi to vyprávění mé babičky o komunismu.

Konečně zazvonil zvonek u dveří. Už tu byla. Obejmuly jsme se a zamířily do kuchyně, kde jsem měla připravený koláč. Asi se ptáte, proč přijela jen Agnes. Je to proto, že povolení odjet aspoň dnes mají jen děti. Já vím, je to smutné, ale aspoň někdo.

U jedení koláče mi Agnes řekla, jak se mají, co dělají, co ve škole, a odpovědi na takové ty klasické otázky. Pak jsem se zeptala, co si přeje na Vánoce. Její odpověď mě zaskočila — nemyslela jsem si, že tak malá holka, jako je ona, může o věcech takto přemýšlet. Řekla totiž, že jediné, co si přeje, je to, aby už nevládli ti zlí roboti a aby se s rodiči mohli odstěhovat sem.

Chvíli jsme si o tom povídaly a pak mě něco napadlo. Pověděla jsem jí příběh o 17. 11. 1989 a vypadala překvapeně. Tak jsem se jí zeptala, jestli chodí k pomníku zapalovat svíčky. Řekla, že ne, že ho roboti prý zbourali a že ani nevěděla, že to byla připomínka něčeho takového. Překvapilo mě, že jí o tom rodiče neřekli. Samozřejmě jsem se zeptala. Odpověď zněla jasně: nesmí se o tom mluvit. Došlo mi proč — samozřejmě roboti.

Pro lepší náladu jsme vyrazily do ZOO. Já toho měla, ale pořád plnou hlavu. A tak, když jsme došly na hřiště, jsem zavolala všem, o kom jsem věděla, že tam mají taky rodinu nebo jsou ochotní se spojit. Pověděla jsem jim vše, co jsem věděla, a že musíme udělat demonstraci proti robotům, že je to jediné vánoční přání mé vnučky. Řekla jsem jim také kdy a kde to bude, jak to uděláme a aby to řekli všem, o kterých si myslí, že se přidají.

Jak mě plán napadl tak rychle? To je přece jasné — jsou to roboti, takže stačí trocha vody. A co policie? Tu, jak mi řekla Agnes, tvoří také roboti, takže se nemusíme bát.

Když jsme se vrátily ze ZOO, musela jsem ji odprovodit k autobusu, ale slíbila jsem jí, že zítra bude volná.

Druhý den jsme se všichni sešli kousek od hranic s nádržemi vody. Bylo nás hodně — byla jsem dojatá, kolika lidem na tom záleží. Všem jsem moc poděkovala a upřesnili jsme si plán. Byla jsem nervózní, ale odhodlaná, a tak jsem zavelela a šli jsme.

Když jsme došli k hranicím, začali jsme lít vodu po robotech. Uviděla jsem na druhé straně nějaké lidi, co také lijí vodu po robotech — byla to Agnes, její rodiče a jejich kamarádi. Když jsem to viděla, všechna nervozita ze mě opadla a lila jsem vodu dál. Nejsem sice nejmladší, ale pro svou vnučku udělám cokoli. To jsem si v hlavě opakovala, když už jsem nemohla. Věřte nebo ne, ale opravdu mi to přidávalo energii.

Netrvalo dlouho a většina robotů ležela na zemi. Nakonec jich zbylo kolem dvaceti a ti už uznali, že bude svoboda. Všichni se radovali, objímali se, slavili a skandovali. Byl to skvělý pohled. Dokázali jsme osvobodit tolik lidí, a mezi nimi i mou dceru, jejího manžela a jejich dceru — mou vnučku Agnes. Tak šťastnou jsem ji ještě neviděla.

Slavilo se ještě dlouho. Bylo to všude — v novinách, televizi, rádiu, časopisech i na internetu. Ten měsíc jsme měli mnoho práce, všude s námi chtěli rozhovory. Já ale některé odmítla, protože jsem chtěla strávit čas se svou rodinou, nebyli jsme spolu už hodně dlouho.

Doufám, že ti roboti už se dlouho neukážou.