Až se bude psát rok 2075 - Zara Kišidayová - (ASB-K3)

V roce 2025 bych to nečekala, ale nyní žiju ve městě, které je celé schované pod skleněnou kupolí. Venku už se prý nedá žít, říká se, že Slunce pálí tak silně, že by člověk shořel během pár minut a všechno co potřebujeme, máme tady uvnitř. Jídlo se tiskne z přístrojů, obloha je jen obraz promítaný na stropě a déšť je zvuk, který nám večer, když jdeme spát.

“Zaro, venku už nic není. Svět je nebezpečný. Kupole je naše ochrana.”, říká mi máma pokaždé, když se ptám, proč nemůžeme ven, ale já tomu úplně nevěřím.

Nikdy jsem neviděla opravdovou hvězdu. Všechno je řízené AI v počítači, dokonce i to, jakou teplotu má mít vzduch a kolik kyslíku dýcháme. Rodiče říkají, že je to pro naše dobro, ale někdy, když stojím u okna kupole, cítím, že něco důležitého nám chybí.

Jednou jsem našla starý iPhone 17 po tátovi. Byly v něm uložené fotky z minulosti. Stromy, řeky, moře, děti běhající venku. Dívám se na ty fotky pořád dokola a říkám si: “Proč jsme se vzdali světa tak rychle? Opravdu je to všechno pryč, nebo jen zapomenuté?”

Začala jsem chodit k okraji kupole, doufajíc, že něco zahlédnu. Dívám se přes sklo a vidím jen rozpadlé stromy a písek, který se táhne až k obzoru. Ale jednou jsem si všimla něčeho zvláštního, vypadalo to jako malý zelený bod. Zpočátku jsem si myslela, že to byla chyba v projekci, jenže když jsem se k tomu přiblížila, viděla jsem rostlinu. Nevěděla jsem, jestli blouzním nebo to je skutečné, ale když jsem se štípla, pořád jsem ji viděla. Říkala jsem si: “To je snad zázrak!” Malinká rostlina prorostla trhlinou v zemi těsně u stěny kupole.

Utrhla jsem si z ní semínko a vrátila se domů. Tam jsem semínko zasadila do sklenice a každý den jsem ho tajně zalévala. Po několika týdnech z něj vyrostl malý výhonek. Možná to není nic velkého, ale pro mě to znamená všechno. Někdy se sama sebe nahlas ptám: “Co je důležitější, bezpeční nebo život, který cítíme?” Nikdo mi na to neumí dát odpověď, avšak cítím, že život se nikdy nevzdá sám od sebe.

Teď vím, že svět venku není mrtvý. Jen jsme se ho vzdali příliš brzy. Možná jednou lidé vyjdou z kupolí a začnou znovu dýchat opravdový vzduch. A já chci být u toho.

Možná, že právě to malé semínko je začátkem nové budoucnosti.